Podél Bobravy krtek…

Podél Bobravy krtek…

Nejsem zrovna mistr aktualit, to uznávám. Ale mohlo to dopadnout i hůř. Vracím se k týden starým fotkám. Vznikly za pochodu jarní přírodou a ukazují, kterak je člověku dobře venku, na slunku, mezi stromy, lidmi a zvířaty. Nikdo si sice nebyl jistý, jak se to vlastně jde z těch Střelic do Modřic po modré podél říčky Bobravy, ale ukázalo se, a to možná mnohé překvapilo, že je dobré jít po modré podél říčky Bobravy.

Cestou jsme potkali pár mlýnů, které svými neexistujícími lopatkami rozmetaly moje léta hýčkané romantické představy o mlýnu, jeho vzhledu a usazení v krajině. Byla jsem zdrcena. To, na co jsme narazili my, byl obhroublý barák, jehož dispozici pro rozložitost nebylo možné odhadnout, zdobený zhasnutými vánočními světýlky, které kupříkladu v Americe ve vánoční čas zprošťují domy tíhy a vytvářejí z nich éterické chajdaloupky omálovánkového typu i nevkusu.

Naše nekuřácké plíce se otvíraly novému světu. Byla to taková jarní pneumonie. Alergici zapomínali na své alergie, astmatici na své astma a hypochondři na svá smrtelná onemocnění a všichni se radovali z toho, jak jdem pomalu. Šli jsme tak pomalu, že jsme se museli často otáčet, jestli vlastně nestojíme na místě. Člověk za sebou totiž obvykle v prašné či blátivé cestě zanechává stopy jako důkaz své vyvíjející se existence. Šli jsme tak pomalu a tiše, že kolem nás na vzdálenost pěti metrů proběhl srnec a svými plavnými skoky s sebou jak magnet odtáhl několik psů, na které jsme čekali za svorného přežvykování našich bohatých svačin, neb cesta bude dlouhá. A to jsme ještě ani nedosáhli řeky!

První nohy a krtci

Slunko svítilo skoro nestydatě, takže jsme byli svědky prvního jarního obnažování. Martin, účastník naší výpravy, když vylézal zpoza keře v triku a kraťasech, celý zářil a bylo vidět, že se mu hlavou honí jeho oblíbené okřídlené heslo: „kostky jsou vrženy“. Viděli jsme (nebo spíše viděly, pánové tomu asi nevěnovali tolik pozornosti) prostovlasé mužské nohy, kráčející kolem říčky Bobravy. I tyto nohy, jako nohy nás všech, byly po zimě bílé jako padlá sádra. U mužů bělobu nohou tlumí houštiny chlupů, což by u žen, za jiných kulturních okolností, mohly také, leč nemohou.

Kromě mužských končetin jsme spatřili také krtka! A že vám byl potvora veliký. Hovado obrovské, šlo s námi celou cestu a dokonce si i poručilo pivo. Jeden by se až divil, že jsou ti krtci tak oprsklí. Klidně se přidá ke skupině neznámých lidí a psů, aby s nimi došel až do Brna prosím! Jestli to udělalo to jarní slunko, že byl tak zpitomělý, nevím. Každopádně byl vyfocen zrovna ve chvíli, kdy se jedné z účastnic snažil ukrást foťák. A to pivo jsem mu musela platit já. Dnešní krtci mají hluboko do kapes.

A že se ještě vracím k tomu Martinovi, který během cesty změnil ošacení z úměrně jarního na provokativně chřipkovábicí, musela jsem obdivovat, že je někdo na jednodenní výlet tak vybaven. To mi připomnělo jeden tragikomický tábor, který jsem absolvovala v třetí třídě. Jeli jsme do zahraničí. Do Rakouska k jezeru Attersee pod stany bez podsady. Krajina malebná, rakousky variabilní: vysoká hora, jejíž konec se utápěl v mlhách, pod ní naše stanová vesnička, zprava poklidná řeka, zleva za silnicí jezero s pohlednicově modrou vodou. Nádhera (opominu, že tábory pro mne byly utrpením). Dokud nezačalo pršet. Dokud se jezero i říčka nevylily z břehů. Dokud se moje spolustanovnice nerozhodly, že můj kufr použijí jako paletu pro kufry jejich. Výsledkem bylo, že mé oblečení bylo mokré, a tak jsem zbytek týdne strávila v jedněch hadrách a jako pravý český hadrník – v teplákách a gumákách nakupovala v supermarektu, které u nás v té době ještě nestály, takže jsem mamince přivezla voňavé mýdlo ve tvarů růže – fakt bomba; zde se nade mnou smilovali a dali mi nějaké jídlo zdarma. Trapnost toho nedorozumění jsem si i ve věku devíti let uvědomovala plně, ale nejsem mstivá, takže jsem ani nepomyslela na to, že bych své kamarádky v sukýnkách, které vylovily ze suchých kufrů, mohla aspoň v noci potřít indulonou nebo zubní pastou perlička. Nepomyslela jsem na to, protože jsem ze špatné vody a stravy dostala střevní virózu a neměla jsem na žádné jiné myšlenky (kromě základní okruhů, jakými byly bolest, budka nebo keř, toaletní papír) vůbec čas.

Nu, ale to jsem se odklonila do takzvaně bezstarostného dětství na míle daleko od drzých krtků kapsářů. Krtek je obecně plaché zvíře, takže se divím, že se jej vůbec podařilo zachytit. A co bylo nejdivnější, v průběhu dne prohodil i několik slov. Mám neblahé tušení, že se ním ještě potkám.

Share

6 komentářů

  1. Verča
    Bře 24, 2012

    Opět výborný článek! Konečně jsem se dozvěděla, jaká ta vycházka doopravdy byla…. 😀 a fotky jsou nádherné!

    • Ouplň
      Bře 24, 2012

      Děkuju, Verčo, za pochvalu i za vyslovenou důvěru 😉

  2. Ivana
    Bře 26, 2012

    Moc hezký článek, znovu mi oživil krásný pocit a tu, pro mě těžko zachytitelnou, atmosféru jednoho slunečného dne. No a krtek … snad o sobě dá zase brzy vědět 🙂

    • Ouplň
      Bře 26, 2012

      To je fajn, že ti článek tak dobře posloužil 🙂
      A Krtek, ten je nevyzpytatelný. Dnes, když jsem jela vlakem, viděla jsem chlapa s něčím, co se podobalo křovinořezu, ale vytvářel tím krtičkáky!!! Ať už to zní jakkoliv halucinogenně.

  3. Ivana
    Bře 27, 2012

    Opět pěkný počteníčko a fotky jsou super, hlavně miminko 🙂

    • Ouplň
      Bře 28, 2012

      Děkuji, ty počteníčko 🙂

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *