Jarní echa a echolálie

Jarní echa a echolálie

Myslela jsem, že na jarní únavu netrpím, ale zdá se, že psavec ve mně na čas usnul. Usnulo ve mně víc osob, víc rolí, některé z nich se už možná nikdy neprobudí. Ve složitějších situacích se člověk rád vrací do dětství, měl-li je hezké, naštěstí k takovým patřím (je tam sice pár černých děr, ale s těmi se postupně vyrovnávám).

Má dětská jara obvykle provázela rýma dost silná na to, aby otiskla v paměti vzpomínku na tento čas. Rýmu jsem chytala z nedočkavosti. Ostatně rýma, stejně jako každá jiná nemoc má co dočinění s naším duševním rozpoložením. Aspoň u mě to platí na sto procent. Nemohla jsem se dočkat, až ucítím na obličeji teplo, až ucítím teplo na vlasech. Těšila jsem se, až zimní boty vyměním za jarní polobotky, to byl skutečně moment, jenž mě naplňoval obrovskou radostí, která je pro mě momentálně skoro nepochopitelná. Těšila jsem se na slabší tričko s dlouhým rukávem, ne s krátkým, protože to už bylo předzvěstí horka, a tomu já se vyhýbám.

Nejvíce příjemných vzpomínek mám tedy z dob, které jsem intenzivně prožívala, z dob, které mi byly blízké, hlavně tedy z jara a z podzimu, léto a zima jsou na mě příliš extrémní. Mám ráda výrazný kontrast, ne však extrém. Nejvíc ze všeho jsem se těšila na malé králíčky. Dívám se na samici, jak si rve chlupy. V nejzazším koutu budky si dělá pro mladé pelíšek a já vím, že až zítra půjdeme s dědou popravovat (krmit) králíky, budou tam už růžové váčky čehosi živého, které za pár týdnů budu chovat, konejšit a hladit. Prostě si je ochočím, to byl můj každoroční plán, ne vždy však vyšel. Králíčkům na mém klíně ťukala srdíčka a i slepý by poznal, že jsou zvířátka ve stresu. Ale postupem času si zvykli na můj pach a pampeliškové listy jim chutnaly čím dál víc.

Těšila jsem se taky, až budu s dědou připravovat zahradu na to, aby nám něco dala. Pikýrování sazenic s dědou. Neznám nic krásnějšího. Dědovy hrubé velké a přesto obratné prsty dirigovaly ty mé dětsky oblé. Kolem běhá zrzavá Rita, kříženec kolie a německého ovčáka, nejdražší pes, vypadala jako lištička a zemřela na rakovinu. Smráká se a mně se tolik nechce domů od babičky a dědy ze zahrady a z rodinného domku, protože bydlím v bytovce ve čtvrtém patře a nemůžu mít doma žádné zvíře. To mě mrzí nejvíc. Postupem času jsem si vyprosila aspoň křečka, pak krysu a nejbizarnější ze všeho byly pakobylky. Pakobylky jsou dost nevyzpytatelná zvěř. Kamarádka, od které jsem je získala, vyprávěla, že pakobylky, pokud nejsou dobře zajištěny v terárku, se rády rozběhnou po bytě. Připomínám, že pakobylka je lenochodem mezi hmyzem. Když jde, vypadá, jako by si to neustále rozmýšlela, protože nohu vrací pořád zpět, je to takový komíhavý a dosti nejistý pohyb. Pakobylka by mohla být symbolem pro opatrnickost nebo alespoň pro nerozhodnost. A přesto tato pakobylka s loudavě trhavým pohybem, vyprávěla kamarádka, dokáže z terárka utéct, aby nakladla vajíčka, kde to samičce připadá nejpříhodnější. „Takže jsem se ráno probudila a měla jsem vajíčka na ksichtě.“

Mají rádi jaro. Promiňte!

Pár příjemných vzpomínek se mi připletlo do jarního vzduchu dnes i včera, když jsem se procházela po brněnských rumištích, kde rostou jen šípkové keře a ta vysoká ochmýřená travina s dutou nohou. Když jsem později stoupala od nákupního střediska, kde jsem si v tom vzpomínkovém rozpoložení prostě musela koupit dětskou krupici, protože krupičná kaše byla mým nejoblíbenějším jídlem a zůstává v top-ten dodnes, míjela jsem matku s dvěma dětmi. Děti byly hubené a především chlapec se chvílemi pohyboval jako ta má pakobylka, jeho pohyby byly nejisté, ne však tak pomalé. Děti se ke mně okamžitě připojily a matčina spíše na efekt vyluzovaná zvolání typu „Nechte slečnu na pokoji,“ docela ignorovaly. Chlapec říkal něco jako „dovidé“, což znamenalo dobrý den a „pěšky“. Tato dvě slova opakoval, říká se tomu echolálie. Bylo mu asi sedm a trpěl nějakou formou mentální retardace. Holčička se mnou komunikovala víc, porovnávaly jsme kameny, který je velký, který menší a který nejmenší. Chlapec běhal, trochu jako pavouk johana, když mu upadne některá z nožek. Proti nám šel otec s dcerou. Chlapec se zastavil, zpozorněl a rozběhl se vesele k nim. Otočil se jejich směrem, vstoupil mezi otce a dceru a chytil asi třináctiletou dívku za paži. Ta byla naprosto zděšená a zmohla se jen na zmučené pípnutí „tati“, ale v polovině se jí zlomil hlas. Bylo mi líto dívky i kluka. Kluk nechápal, proč se ho mladá slečna děsí a ona zase nechápala, proč se na ni to stvoření věsí. Matka toho mentálně retardovaného chlapce najednou procitla z polospánku a omlouvala se, spíš však rozvláčně jako když ještěrka pookřívá na prvním slunku. „Musela jsem je vzít ven. Je teplo a Michal si mohl vzít triko s krátkým rukávem. Mají rádi jaro. Promiňte.“ Pak se zase ponořila do polostínu svých nebarevných myšlenek a pokračovala dál s dětmi do kopce. Na kopci jsme se rozloučili. Michal zavolal „pěšky“ a holčička „pápá“.

 

Původně jsem nechtěla nic psát. Původně jsem sem chtěla dát pouze galerii z výletu do vinného sklípku v Bzenci, kam jsem jela s kamarády z Kulturních novin. Ale i víno, ta mámivá transfúze, k jarnímu času regenerace taky patří.

A k tomu vinnému sklípku připojuji jednu „lidovou“, přesněji její cover verzi z dílny Davida Kollera:

Dragoun, Dyk, Marešová – Majolenka (live)

Jsem ráda, že hudba tohoto typu existuje, působí na mě jako jaro, jako sluneční energie. I když dávám přednost jaru a podzimu, tedy mírnému období, v hudbě je tomu většinou naopak, tam mnohem víc ocením pořádné exploze. Jsem vděčná, že tato živá nahrávka nebyla pokažena žádným inscenovaným klipem, který by ilustroval text. Protože je pro mě mnohem záživnější sledovat samotné hudebníky a jejich čirou radost.

Tak na regeneraci těl i duší!

Share

7 komentářů

  1. ivana
    Bře 22, 2012

    Začala jsem číst a zatím nedočtu, musím si to nechat na doma, v klidu (jsem v práci). Po prvních větách a pár odstavcích jsem dojatá, nějaká celá naměkko. Však mě znáš 🙂

    • Ouplň
      Bře 22, 2012

      Znám Tě, je možné, že se Tě to mohlo dotknout víc. Jednak víš, o čem píšu (to je pro špatné texty velké plus :)), čtenář, který zná okolnosti, je k nim shovívavější. Ten text byl skutečně vzpomínkou na chvíle, kdy mi bylo dobře, je zvláštní, jak se ten pocit dá snadno vybavit, to je jen důkaz o jeho síle, hloubce a důležitosti. Na někoho to možná mohlo působit kýčovitě, ale nebylo to psáno na efekt, byla to noční vzpomínka, taková útěšná.

  2. ivana
    Bře 22, 2012

    A fotky jsou moc pěkný 🙂

  3. Ondra
    Bře 22, 2012

    Mě to taky nějak rozesmutnilo…

    • Ouplň
      Bře 22, 2012

      Taky? Hmm. Tak já brzy třeba napíšu zase něco veselejšího…

  4. Ivana
    Bře 27, 2012

    Konečně jsem písmenka přelouskala až do konce. Musím říci, že pakobylky mě přivedly k hysterickému záchvatu 🙂 Jarda jim chtěl koupit nové záclony, ale to na mě neplatilo, řvala jsem dál. A měla jsem je i v ložnici 🙂 Ještě že byly rozmlsané a přes zimu samy vyhynuly, nepapkaly břečťan.
    Maci, moc pěkný. Taky jsem si zavzpomínala na svá dětská léta, i já jsem popravovala králíčky. Měla jsem to štěstí, že můj děda měl kozu a když se koze narodila kůzlátka, běhala jsem s nima po dvoře, to bylo to nejkrásnější 🙂

    • Ouplň
      Bře 28, 2012

      Aha, takže když mi říkáš „kozo“, tak je to vlastně ze sentimentu.

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *