Koniklece, berusky a telefony

Koniklece, berusky a telefony

Nechodím fotit koniklece pravidelně rok co rok. Výsledné fotky se často moc neliší, od toho, co už jsem kdysi fotila a hlavně se neliší od toho, co fotí ostatní „koniklecoví“ fotografové.

Letos na jaře jsem se na koniklecovou louku nakonec vydala a se mnou bohužel asi i celé Brno, protože takové zástupy lidí jsem tam ještě neviděla. I když ani to nebyla zas taková překážka, jak se na první pohled zdálo. Většinou mi stačí jedno dvě místa, kde se na hodinu upíchnu a tam fotím stejně vše jiné, jen ne koniklece, tentokrát to byla beruška.

Problémem ale bylo světlo, bylo oblačno a zrovna, když na berušku a okolí dopadaly ty nejzlatější paprsky, volala mi kamarádka, která neodkladně potřebovala řešit svoje avantýry. Na mou nesmělou žádost, jestli by nemohla zavolat za dvacet minut, mi směle poradila, abych fotila jednou rukou. Jakmile po půl hodině dokončila svůj monolog, slunko zalezlo za mrak a ten den se už neukázalo.

Nakonec mi mléčně laděné fotky zas tolik nevadily, ba naopak, ta první je taková mile ospalá a vlastně se celkem hodí i k tomu kamarádčinu vyprávění o milostných pletkách a zápletkách, zádrhelech a rozuzleních.



Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *