Ruda v kavárne a vzpomínky na trabant

Ruda v kavárne a vzpomínky na trabant

Moje kamarádka Dana má syna Rudolfa. Jméno Ruda je u mě v mysli na věky obsazeno naším přírodopisářem ze základky. Říkali jsme mu krátce děda Ruda, při vší úctě k němu, nebo spíš při úctě, které je základkové děcko schopno.

Děda Ruda působil distinguovaným dojmem, nosil obleky, hovořil spisovně a zdálo se mi, že svět kolem sebe vnímá lepší než je (což v době, kdy jsem chodila na základku, ještě bylo možné). Vždyť když jsme se přestěhovali do nově vystavěné budovy školy, tak nás zavedl do učebny přírodopisu a zvěstoval nám, že se nacházíme v učebně vybavené nejmodernější audiovizuální technikou. Ve třídě se nacházela televize a video (v jeho podání videorekordér), možná i nějaká hi-fi a… meotar! Audiovizuální technika byl pojem, který pan učitel velmi rád používal: „Když budete brát ty žuly a ruly ze skříně, tak hlavně dejte pozor na audiovizuální techniku, ať se jí něco nestane. Je to drahé a sofistikované zařízení.“

Ovšem příběh, který mám s panem učitelem spojen a který pana učitele v mých očích povyšuje mezi roztomilé podivíny, je příběh s jeho trabantem. Pan učitel byl šťastným majitelem udržovaného vozu Trabant 601 blankytně modré barvy a do terénu s ním vyjížděl spíše svátečně. Byl z těch, kteří ovládali schopnost (v dnešních dobách mnohými zapomenutou) využít alternativní dopravy, které se říká hromadná, a nasednout při svých cestách na autobus či vlak. V příběhu, který vyprávím, si však zvolil svůj opečovávaný modrý klenot a vydal se do okresního města Svitavy v záležitostech úředních, které nedovolovaly odkladu.

Pan učitel dorazil do města včas a jal se řešit své záležitosti byrokratického ražení, což jednoho zrovna neobčerství na těle či na duchu. Po akci bylo tedy nutné doplnit přečerpanou energii v místní nálevně. Iontový nápoj včetně nějakého toho kusu čuníka rozšmelcovaného v pokrmu hnědé barvy jal se trávit pan učitel v autobuse, do kterého automaticky a bezmyšlenkovitě nastoupil a po dopadu na polstrované strakaté usnul. Po příjezdu domů se s poklidem zařadil do běžného chodu domácnosti a ráno se vypravil do práce. Za pár dní přišlo úřední vyrozumění a pan učitel chtě nechtě se opět musel vydat do okresního města. Mašíroval si to tedy k svému trabantu 601 modré barvy a už už chtěl odemknout kastli, ale u svaté audiovizuální techniky! Vůz byl pryč! Okradli mě! Svět, který okrádá i živořící učitele, to je svět, co se řítí do záhuby, pomyslel si nešťastný učitel a s klíčky v ruce a se slzami na krajíčku běžel za orgánem, jenž pomáhá a chrání. Orgán pana učitele vyslechl, připravil též panu učiteli kávu, protože je to orgán na maloměstě a se svými chráněnci je vždycky zadobře. Ostatně pan učitel není žádný kořalečník a otrapa, učí naše ratolesti o tom, jak vypadá mramor a orsej jarní a navíc má občasné výpadky paměti způsobené přepracováním.

„Pane učiteli, smím vám položit jednu otázku?“ Zdrcený děda Ruda mlčel a vybízel vyšetřovatele k činu, který, jak předpokládal, se zapíše do dějin kriminalistiky. „Čím jste jel do Svitav?“ Pan učitel se zarazil a po chvíli zbledl jako ledek.

Zkrátka tentokrát to pan učitel musel udělat obráceně, tam autobus, zpátky trabant. Policajt možná nebyl osvícený jako spíš zkušený. Takové věci se prý stávají. Kdyby se to nevyprávělo, tak tomu nevěřím. Ale když to říkali…

S fotkama malého Rudy to kromě jména nemá nic společného. Je ale možné, že tím, jak je Ruda ještě malý a všechno mu připadá nové, zážitek překrývá zážitek, tak si třeba taky nepamatuje, co bylo včera. A z toho vyvozuji, že pan učitel musí mít jistojistě přebohatý život.

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *