Nicholas Carr, Nebezpečná mělčina

Nicholas Carr, Nebezpečná mělčina. Jak internet mění náš mozek. Analýza stavu lidské psychiky v době digitální, Dauphin 2017, (orig. 2011).

Už dlouho se mi nestalo, abych knihu přečetla za den. I když mě to mrzí, nepatřím mezi rychločtenáře, ani čtenáře, co za rok přečtou celé regály knih. Jedna z věcí, která mě už delší dobu laicky zajímá a mírně znepokojuje, je vliv digitálních technologií na člověka. Nejsem sice vlastník chytrého telefonu a ani do budoucna to nehodlám měnit, nicméně notebook a možnost permanentního připojení samozřejmě mám, v kapse občas nosím IPod a v tašce Kindle.

Nicholas Carr rovněž není nepřítelem soudobého stavu. Digitální technologie, jako téměř každý z nás plně využívá a vzhledem ke svému americkému původu je využívá již velmi dlouho a rád. Jsou mu dobrým pomocníkem a výrazně mu zefektivňují práci. Žádná nová technologie, která se pojí s úsporou času a s větší efektivitou však není nikdy zadarmo. „Když kopáč vymění lopatu za rypadlo, svaly na jeho pažích zeslábnou, i když se efektivita jeho práce zvýší. K podobné výměně může docházet, když zautomatizujeme svoji mentální činnost.“ (s. 297) Zdá se vám toto přirovnání účelové? Přečtěte si Carra nebo se sami zamyslete nad podobnými příklady, ideálně proveďte obojí.

Carrova kniha je varováním člověka, který ví, o čem mluví. Není to mnich ani asketa, který by varoval před ďábelskostí drogy, aniž by ji sám zkusil. Jak název knihy napovídá, autor se obává povrchnosti, která nás ohrožuje. Tato povrchnost vyplývá ze samotné podstaty média internetu jako „ekosystému rušivých technologií“ (Cory Doctorow). Nejzřetelněji si tuto rušivost uvědomíte, když srovnáte tzv. lineární čtení papírové knihy a čtení na internetu, čemuž Carr věnoval dostatečný prostor.

Lineární čtení, tedy čtení tištěného textu stránku po stránce, předpokládá jistou míru soustředění na jeden úkon a přináší čtenáři hluboký ponor do světa knihy. Jako čtenář se stáváte knihou. Snadno se noříte do klidu, do nového světa, můžete být inspirováni, dochází k přeskupování vašich myšlenek a vzniku nových. S knihou, ať už je jakkoliv dlouhá, trávíte určitou sumu času, snažíte se ji pochopit a jste-li „laskavý“ čtenář, děláte to rádi a víte proč. Četba vás nevyčerpává, je to právě naopak, dodává vám sílu a energii. Slova přenášejí myšlenky, které pomalu vstřebáváte a ukládáte ve své vlastní zkušenosti. S každou přečtenou knihou se trochu měníte.

Četba na internetu je poněkud jiného ražení. Je náročnější na vaši pozornost. Představte si článek posetý hypertextovými odkazy a multimediálními odkazy. I když jste velmi disciplinovaní a snažíte se je ignorovat a chcete článek přečíst soustředěně od začátku do konce, váš mozek je oním digitálním smetím rušen a někdy až přesycen, a to nemluvím o dalších oknech na liště, příchozích zprávách a notifikacích ze všech rozličných zdrojů, na něž jste on-line napojeni a které k vám permanentně putují a upozorňují na sebe. Soustředěně přečíst a vstřebat takový internetový text, neřku-li si z něho něco zapamatovat, vám dá práci. Namítnete, že je to jen záležitostí osobní disciplíny. Plně s vámi souhlasím, číst na internetu není nemožné. Jenže, internet vaši disciplínu rozhodně nepodpoří. Ostatně slova představitelky Googlu jasně naznačují, o co jde především: „Naším cílem je dostat uživatele rychle dovnitř a hned zase ven.“ (s. 216)

Pomalé, klidné čtení a koncentrované myšlení není to, co by médium internetu v člověku podporovalo. Na internetu je ideálem rychlost, efektivita, vytěžení hledané informace vytržené z kontextu a její následné využití. To, co může chybět, je hlubší porozumění. Ostatně surfař není potápěč. Google vám nabídne relevantní a také aktuální odkazy při hledání informace, ale ruku na srdce, při řešení problému mohou být zásadní i skryté detaily, které díky přehršli dat přehlédnete. Zná to snad každý, kdo prováděl heuristiku, tedy sběr dat ve snaze sepsat nějakou práci.

To, co s sebou přináší tzv. čtení na internetu, je jeden nepříjemný fakt. Lidé se přestávají věnovat čtení tištěných publikací (noviny, časopisy, knihy). Carr tvrdí, že jsme odmítli „intelektuální tradici osamělé, odhodlané koncentrace, morálku, kterou nám kniha propůjčila.“ (s. 160) Samo on-line připojení nás vhání „do prostředí, které podporuje letmé čtení, uspěchané a roztříštěné myšlení a povrchní učení.“ (s.161)

Autor se také opírá o tzv. plasticitu mozku. Mozek totiž není žádný beztvarý tuřín, jakákoliv zkušenost jej formuje a tvaruje. Abychom se naučili hrát na housle, potřebujeme cvičit, v mozku se vytvoří neurální dráhy, které nám hru na nástroj umožní. Při nedostatečném procvičování dráhy slábnou a my činnost zapomínáme, nebo v ní nejsme tak dobří. Stejné je to se čtením, pokud se někdo vzdá koncentrované četby a nahradí ji letmou četbou na internetu, jeho mozek se také promění, něco získá a mnohé v tomto případě bohužel ztratí. „Mysl zkušeného čtenáře knih je klidnou myslí, ne přelétavou.“ (s. 171) Ale internet nás vybízí k povrchnímu těkavému lovu.

Nicholas Carr se díky této knize stal finalistou Pulitzerovy ceny za literaturu faktu, být to na mě, tak mu ji dám. Ještě jednou bych zdůraznila, že Carr není žádným apokalyptikem digitálních médií, takový Manfred Spitzer s knihami Digitální demence a Kybermoc! (obě česky 2016) je mnohem přísnější a nesmlouvavější. Carr zdůrazňuje, že lidé stále umí číst a psát knihy. Nicméně náš mozek se vlivem digitálních technologií mění (tak jako se měnil vždy vlivem jakékoliv jiné technologie) a díky výzkumům dokonce známe i obraz těchto změn v mozku. Proto je důležité klást si opakovaně několik otázek: „Jak se mění způsob našeho čtení? Jak se mění to, jak píšeme? Jak se mění naše myšlení?“ (s. 275) Neznamená to navždy vypnout internet a zavřít se do knihovny.

Carr svou knihou nelinkuje černé scénáře lidskému myšlení, nabádá však k bdělosti a k tomu, abychom se tak snadno nevzdávali odkazu našich předků, například právě onoho koncentrovaného čtení knihy, které ve výsledku v člověku může zažehnout nebývalou kreativitu.

Mnohem lepší než číst si řádky těchto mých poznámek, je sehnat si Nebezpečnu mělčinu a z relativního bezpečí off-line světa do ní vnímavě zabřednout.

PS.: Troufám si tvrdit, že dříve či později se bytí off-line stane vyhledávanou meditační technikou.

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *