Nick Cave a jeho pražské zjevení

Nick Cave a jeho pražské zjevení

Pokud bych měla jednou větou nebo jedním obrazem charakterizovat pražský koncert Nicka Cavea, skvěle mi k tomu poslouží Kinterovy ponožky, které jsme kromě jiného viděly (já a Magda) druhý den v Rudolfinu. Asi tak jako ponožky na soklu bylo napruženo Caveovo publikum. Všichni stáli pomyslně i doslova na špičkách, aby jim neuniklo nic z toho, co se dělo na pódiu, které se s publikem ostatně tak pěkně prolínalo. Například já jsem celé dvě hodiny seděla na té své úzké parcele v poměrně nepohodlné pozici, páteř v pětačtyřicetistupňovém úhlů, lokty hloubily jamky do kolen a hlava, pokud by ji krk nevázal, by přepažila arénu, aby lépe viděla a slyšela.

Přestože mám Cavea ráda, nejsem skalní fanoušek v tom smyslu, že bych jeho diskografii znala od A do Z. Na koncert jsem jela, pro fanoušky s kacířskou myšlenkou, že se možná budu občas nudit, pokud Cave hodně zpomalí. K mému překvapení se tak nestalo. A nebylo to proto, že by koncert neobsahoval baladické zklidnění, ale proto, že Cave má smysl pro dramatický efekt a živelnou interpretaci, čímž si mě okamžitě získal.

Cave rozhodně patří mezi ty šťastné hudebníky, kteří koncertem skladbu vyzdvihnou a jsou jí schopni dát nový rozměr. Možná si vybavíte i ty, jejichž skladby jsou závislé na studiových aranžích a při živém koncertě je to pro posluchače spíš utrpení nebo zklamání, protože skoro nepoznáváte svou oblíbenou skladbu a melodie, které v ní máte rádi. Něco je prostě jinak. U Cavea bylo taky „něco jinak“, ale to něco, bylo víc energie, víc prožitku ze strany interpreta. Například můj oblíbený kus Red Right Hand se mi před očima a v uších proměnil ve velkolepou událost. Chvíli máte pocit, že se pod vámi zhroutí tribuna a vzápětí byste slyšeli padat špendlíkovou hlavičku. Stačí srovnat klip Do You Love Me s jeho koncertní alternativou a i když je to jen záznam, je to jasný příklad toho, o čem jsem právě mluvila. Klip – studiová verze, výborná, ale do jisté míry učesaná a civilnější. Koncertní verze – pro mě přitažlivější a životnější. Asi tak to vypadalo v Praze.

Bonusem pro mě bylo sledovat, jak Cave dokonale ovládá publikum. On se nemusí bát mezi ně sestoupit, jeho ovečky ho neudupají, naprosto poslušně vědí, kdy se ho můžou dotknout a kdy ne, kdy mu mají držet mikrofon nebo ručník, kdy mohou jít na pódium, co tam mají dělat a kdy mají sestoupit dolů. Stačí pár posunků a publikum je jeho. Když se tedy v recenzích objeví adjektivum „svatý“, není recenzent daleko od pravdy, ale spíš v tom smyslu, že jeho vystoupení má v určitých okamžicích kazatelský charakter, případně proto, že mu publikum projevuje svůj obdiv a úctu nevynucenou poslušností a bezmezným nadšením. Je to poslušnost beze strachu a čistá radost. Cave budí v publiku dojem, že ho to blízké setkání velmi těší a lidi jsou mu za tento přístup vděční.

 

 

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *