Cestou na Zálesí

Cestou na Zálesí

Na První svátek vánoční jsme se vydali k babičce a dědovi na Zálesí. Pěšky. Je to asi jen šest kilometrů a počasí bylo téměř předjarní. Zima přišla až dnes, 1. ledna 2016. Když jsem se ráno probudila, padal sníh, kotě sedělo za oknem na parapetu a nemohlo se vynadívat. „To ti padá hraček“, říkám jí. Je zvyklá sledovat pohybující se lidi a svištící ptáky, možná je i zvyklá představovat si, jak všechny ty lidi a ptáky loví, ale poletující vločky ještě neviděla. Obrovské pokušení, které je za sklem. Vidíš všechno, ale dotknout se nemůžeš. Sledovala jsem užaslé kotě, jak cuká hlavičkou vločku za vločkou. Pokusila jsem se ten její údiv vyfotit, jenže ta fotka říká jen málo. Ale to bylo dnes, zato 25. 12. byl jiný den a jiný příběh.

 

Vodárna

Teple oblečeni, svižnou chůzí směr Zálesí. Vždycky když procházím místy, která dobře znám a kde jsem nějakou dobu nebyla, je to jako by se otevírala tu a tam nějaká dvířka z minulosti. Těmi dvířky proklouzávají paprsky pocitů, které mohou být staré i několik let. Ony pocity se vrstvily a sílily tím, jak jsem tou trasou chodila nebo jezdila tam a zpět. Je to velmi zvláštní. Nedá se říct, že bych si vytvářela vazbu na každý patník, ale přece jen, ve vzduchu bylo něco tichého a známého. Když jsme procházeli kolem takzvané Vodárny, což byl rodinný dům se zahradou, udeřilo mě to jasně v plné síle. Uviděla jsem sebe a Martinku, mou nejlepší kamarádku, s kterou jsem prožila dětství i dospívání, jak jsme na té zahradě. Je léto. Zahrada je rozkvetlá. Všude je rybíz a srstky (u nás se moc angrešt neříká). Hrajeme si v domku, v malém dřevěném domku, který někdo postavil pro dětské hry hned vedle toho velkého, i když i ten velký byl spíš přikrčený v polích, nenápadný jako zajíc z jara. Někdo postavil ten domek, aby si děti mohly vyzkoušet život dospělých. Když jsem šla teď kolem, snažila jsem se ten domek najít, ale nevím, jestli tam byl. To, co jsem však viděla jasně, bylo, že dům a zahrada jsou opuštěné. A dům bez lidí, to je mohyla smutku, to je pomník plynutí. Pohled na osamělý dům, při kterém jste si hrávali a bylo vám dobře, stačí, aby vás zaplavila vlna stesku, která se magneticky drží vašich nervů až do té doby, než jej smete jiná vlna, intenzivnější, nebo prostě jen novější.

 

Zámek

Ano, všechny tyhle pocity mohou být záležitostí okamžiku, můžeme je popírat a zahánět, ale když to děláme, tak příliš jasně nechápeme, co se to s námi děje. Proto jsem se nebránila a šla jsem dál, za mamkou a za Jardou (nebo možná oni šli za mnou). Myslím, že něco podobného prožila mamka, když jsme dorazili do Biskupic, kde se před námi vynořila ruina zámku. Zámek ještě stojí, je také vidět, že byl krásný. Ale něco viděla jen moje mamka – „býval tu nádherný park“, ani zámek snad nebyl tolik rozpadlý. Teď už má vybitá okna, sloupanou fasádu. Je celý odřený a nikdo pro něj nemá lék. Lidé chodí kolem a vidí to chátrání. Někteří běží rychle domů trochu uklidit, aby zastavili ten proces aspoň na svých statcích.

 

Zkratka

Když jsme došli téměř na konec Biskupic, rozhodli jsme se jít zkratkou, letitou zkratkou, kterou jsme používali vždycky, jako děti s babičkou a dědou, když jsme chodili nakoupit dolů do Biskupic. Zpátky jsme si nesli ledňáčky a šlapali jsme po cestě, do strmého kopce, kterému se říká „Červené Člupek“, kolem upravených strání se stromy, kolem chatky se zahrádkou. Chtěli jsme to zkusit i dnes. Ta trocha bláta nás nemůže odradit. Ta trocha bláta ne. Horší byla proměna kopce, proměna cesty a strání kolem. Vše zarostlo křovisky, zarostla i sama cesta, takže výstup byl poměrně náročný. Když chybí cesta, jde člověk po paměti. Když chybí paměť, kam dojde? Paměť nám nechyběla a i proto nám bylo ouzko. Jakto, že dnes už nikdo nemá zájem, aby ta krásná zkratka, stráně a políčka byly takové, jak dřív? Čím to je? Je to tím, že se méně seče? Že seno není potřeba? Že nejsou králíci, kteří by po něm v králíkárnách dupali. Že místo aby se vzala kosa, hrábě a vozík, sedí lidé u počítače a vyřizují poštu? Moje dětství na Zálesí je plné sena, lesa, dřeva, třešní, léta a ledových zim. Nikdy jsem Červený Člupek neviděla tak zanedbaný. Ale možná, že ho to postihlo jen na chvíli, jako jakási nevolnost, chřipka, kocovina nebo jen mlčení, a za pár let, nebo třeba už na jaře, se někdo rozhodne, že to tak nenechá a proseká se třeba i směrem ke svému dětství. Nebo prostě jen proto, že ta cesta by tu měla být. Že stromy, které zplaněly, by se měly zase vyšlechtit, aby se mohly obsypat a cestu zpříjemnit.

Tahle tři místa mě přivedla do rozjímavé nálady, ale když jsem se setkala s rodinou, trochu to ustoupilo. Protože rodina, to je taky místo, které když neopečováváte, tak vám může zplanět. Vztahy se mohou zpřetrhat, mohou mizet jako cesty prorostlé křovisky, jako domek, o kterém jsem si nebyla jistá, zda ho ještě vidím, jako park kolem zámku a zámek sám. Uklidnilo mě, že se to neděje. Že lidé mají pořád potřebu být pospolu, i když to někdy může být obtížnější.

 

Radek

Můj bratranec Radek, a byla jsem ráda, že ho vidím, mi řekl, že nyní nepije, že běhá a cvičí a také prý uklízí, uklízí ve svém životě, vyhazuje věci, staré oblečení, boty, aby umožnil novým věcem, lidem a událostem vstoupit do jeho života. Úklid, to je samozřejmě symbolický akt, kdy vedle manuální práce a fyzické námahy čistíte i svou duši, je-li zaneřáděná. Věřím však, že Radek nevyhodí vše. Kdyby vyhodil vše, zůstal by nahý a nazí se rodíme, což už má Radek zdárně za sebou. Vím, že si něco ponechá, že si to připomene, připomene si, co je pro něj důležité. Tyhle generální úklidy jsou potřebné a prospěšné. Už teď na něm bylo vidět, že ta očista a obnova mu svědčí. Radek svoje místa a cesty nenechává zarůst. On je proklestí, možná je převrátí naruby, ale i to je péče, která zabrání zplanění.

 

Myslím, že i já jsem něco podobného zažila nebo právě zažívám. Už jen to, že po dlouhé době dokážu zase psát, je toho důkazem. Měla jsem velmi dlouhou pomlku. Prostě jsem mlčela, jako ta cesta do kopce, o které jsem vám před chvílí vyprávěla. K té obnově přistupuji možná trochu jinak než Radek. Nevyhazuju věci, spíš konám. Vracím se k lidem, které mám ráda, nebo kteří mě v minulosti zaujali a setkání s nimi bylo intenzivním zážitkem. Obnovuji vztahy s těmi, kteří mají rádi mě. Přišla jsem na to, že když je vaše tvořivost někým nebo něčím umlčená, je to velmi varovný signál. Já jsem jej však dlouhou dobu odmítala poslouchat. Pokud se ale objeví lidé nebo i jeden člověk, který vás inspiruje a vrátí vám chuť tvořit, je to dobré znamení. O vánočních svátcích jsem si uvědomila, že i já mám právo být spokojená a šťastná. Zní vám to možná banálně, zní vám to možná jako sentimentální klišé. Přiznám se, při vší úctě ke čtenáři, že je mi to jedno. Občas, když jsem něco napsala, velmi jsem se styděla, přemýšlela jsem, jestli si někdo nebude myslet, že jsem naivní, že si nevidím na špičku nosu, že tu splétám kýč a bůhvícoještě. Teď tyhle strachy ustupují. Píšu tak, jak cítím, že je potřeba to napsat. Člověk bude v jistém ohledu vždycky něčím směšný, nikdy s vámi nebude souhlasit celý svět. Styděla jsem se i proto, že vím, že mnoho vět už bylo vysloveno, co je člověk člověkem. Také vím, že moje příběhy jsou monotónní a pořád krouží kolem několika témat, ale jsou-li to moje témata, proč se jich vzdávat? Nepřicházím s ničím novým a originálním, jen vyjadřuju to, co cítím. A vyjádřit, co cítím, to byl vždycky můj handicap. Často mi to nešlo. Pořád se to učím, ale vzhledem k tomu, že se učím ráda, tak jdu dobrým směrem.

Do nového roku vám přeji, abyste vztahy, na kterých vám záleží, nenechali ležet ladem. Pečujte o ně jako o cestu, po které tak rádi chodíte.

 

 

 

 

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>