Zahrada

Zahrada

Místa, kde jsme strávili první roky života, se do nás nesmazatelně vpisují. Dům a zahrada babičky a dědy v Jevíčku je prostor, v němž jsem svoje první tři roky života prožila já. I po té, co jsme se odstěhovali kousek dál (do nezajímavé bytovky bez zahrady), jsem k babičce a dědovi chodila moc ráda, protože jsem se tam cítila jak jinak než dobře. Byla tam půda plná tajemství a pokladů a zahrada, která mi připadala obrovská a kouzelná. Šíleně mě to v ní bavilo, bylo tam spousta míst, kde se dalo hrát, a každé to místo mělo svůj specifický charakter. Byl to pro mě takový svět v malém.

Jiné to bylo u jezírka, protože je obývali nějací živí tvorové, což ve mně vždycky vzbuzovalo jakousi úctu a nadšení zároveň, nebylo mi jasné, kde se tam vzali. Ale ryby tam nebyly nikdy, ty byly jen v prádelně, když je děda na přehradě chytil. V prádelně ve vaně se proplouvaly zvolna ke svému konci, který se rovnal špuntu hluboké dnes už rezavé vany. Jiné to bylo u králíkárny, protože tam se život rodil, malí králíčci, moje obrovská radost. Taky v seníku se děly věci, někdy se tam objevila i koťata. Úplně jiné to bylo u rybízů bílých a jiné u červených. Rybízové keře, to byly prázdniny. Jinak jsem se cítila na terase s dědou, kde děda kouřil a kouří dodnes. Tam jsme pozorovali ruch na ulici a čekali, až půjde kolem sousedovic oslík s povozem na trávu a seno. Kolem nás se proplétal pes (vždycky fenka, vždycky německý ovčák, až později rotvailer a dnes oříšek z útulku), kocour a já jsem často chovala buď malého králíčka nebo morče. Jiné to bylo v psím výběhu či dvorku. Babička seděla na lavici, děda kouřil a připravoval sazenice, já mu pomáhala zde nebo ve fóliáku, kde nám děda vyprávěl pohádky. Ve fóliáku bylo vlhko, žily tam žížaly a my jsme sledovali, jak to všechno hezky roste. Fóliák byl pro mě takový urychlovač. Ale taky místo vyprávění. Jiné to bylo na poli s mandelinkami a bramborami. A květinový svah, kam se nesmělo šlapat, byl překrásný a slavnostní, protože mi z něj děda nebo babička vázali kytky pro mamku k narozkám nebo pro paní učitelku na konci školního roku. Jiné to bylo na třešni, jiné v malém dřevěném domku, který jsme si vymalovali vodovkami, jiné to bylo v psí boudě, jiné v boudě na nářadí, protože i tam se někdy dala najít koťata. Ten prostor byl neskutečně bohatý, barevný a plný života, plný zábavy. Být zde, mě uklidňovalo, byla to čistá radost.

Dnes je zahrada k nepoznání, dnes z ní mám docela jiný pocit, s nímž se těžko srovnávám. Je jasné, že ten život kolem, tu barevnost a radost vytvářeli děda s babičkou. Teď už na to nestačí a jejich děti zvyklé bydlet v paneláku jsou na zahradu krátké. Babička s dědou, voříškem a kocourem pobývají spíš uvnitř, děda si dojde na terasu maximálně zakouřit. A zahrada, ta zatím uvadá. Zmizeli králíci, zmizel květinový svah, v jezírku už asi nic nežije, koťata se rodí jinde, někde, kde je míň rzi a třísek. Fóliák se rozpadá a slouží jako skladiště, stejně jako náš dětský dřevěný domek. Vana, ve které jsme se každé léto čvachtali, je plná dešťové vody a kalu. Všechno usychá únavou. Ten pohled mě naprosto zdrtil. Musím přiznat, že jsem se dlouho na zahradu bála vkročit, protože jsem tušila, co tam uvidím. Uvidím rozklad. Když vidíte, že se vám před očima rozložilo vaše dětství a babička s dědou sedí smutně v kuchyni, je to moment, kterého by se člověk snad i vzdal. Na druhou stranu, nemá smysl strkat hlavu do písku a žít v iluzi, že všechno zůstane tak, jak bychom si přáli.

Seděla jsem s babičkou a dědou v kuchyni, seděli tam i moji rozvedení rodiče, seděla tam i moje ovdovělá teta a dospělá sestřenice, která pro mě vždycky bude tou malou blonďatou panenkou, seděli jsme tam v kuchyni a já se zadívala z okna ven, zasvítilo slunko a já jsem najednou zatoužila podívat se na zahradu, měla jsem s sebou v tašce foťák, ale nikomu jsem nechtěla říkat, že jdu fotit. Připadalo mi to hloupé a taky jsem si říkala, že by se to babičky a dědy mohlo nějak dotknout, že by je to mohlo zabolet. Je opravdu divné chovat se v domě své vlastní rodiny jako v muzeu. Jenže někdo to řekl, že si jdu na zahradu fotit. Děda jen hlesl, že tam nic k focení není. Dědeček můj malý shrbený. Babička to naštěstí asi neslyšela, protože je nahluchlá a odmítá nosit naslouchadlo, i když by ji to zase vrátilo do komunikace.

Zatajit se mi to tedy nepodařilo. A tak vzniklo toto album, které bych si přála nepovažovat za smutné. Jedna z fotek mě uklidnila: na jabloni se totiž usadil malý Buddha a já jsem si ho všimla (nejsem buddhista, ale vnímám symboly a znamení). Děda taky řekl, že je na zahradě hodně práce. A já? Docela ráda bych se do této práce pustila. Ne kvůli sobě, ale kvůli nim, kvůli dědovi a babičce z Jevíčka.

(36 fotek, popisky se zobrazují jen v menším náhledu při podržení myši na fotce)

2 komentáře

  1. Ivana
    Kvě 4, 2015

    Zase jsi mě dostala. Trošku jsem poplakala a život musí jít dál.

    • Ouplň
      Kvě 4, 2015

      To není text pro pláč, tak nebreč.

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *