Kdopak to nemluví?

Kdopak to nemluví?

Pouhý měsíc probíhala v brněnské galerii OFF/FORMAT výstava Chvíle autorské dvojice Barbory Zentkové (1986) a Julie Gryboś (1988). Pokud jste tuto Chvíli propásli, může vám to být i líto, zvláště dáváte-li přednost meditativním expozicím.

Výstavu doprovází šeptanda, že vernisáž byla jakási divná. Mladí a všemu otevření návštěvníci se divili, proč při zahájení chybí úvodní slovo kurátora, představení autorek a projektu výstavy či pobídka ke konzumaci vernisážových příjemností v podobě vína a tyčinek. Jednoduše proto, že si to autorky nepřály. Chápejme to jako koncept vážící se k výstavě, nikoli jako lenost kurátorů. Úvodní slova při zahajování výstav nám podávají berličky k tomu, jak vystavené dílo vnímat. Jsme lidé a slovům rozumíme, berlí se rádi chápeme, abychom pochopili. Jsme lidé a proto rozumíme také tomu, když někdo hovořit odmítá. Berličkou k přiblížení výstavy v OFF/FORMATU bylo tedy tentokrát mlčení.

Expozice výstavy je jednoduchá. Čelí tu sobě dvě stěny. Jedna stěna je téměř celá zahalena malbou a druhá opoziční pokrývá stejně velkou plochu plátnem s projekcí. Integrální součástí výstavy je i zvuková stopa (minimalistická kompozice brněnského dua Sajtban). Chladně popsáno, chladně vnímáno, především na vernisáži, kde jsou paradoxně sami návštěvníci, pro které je dílo určeno, překážkou vnímání jeho celku. V příštích dnech jsou však už podmínky lepší.

Setkání

Přicházím nejprve k malbě, videa si nevšímám, dokonce ani hudby příliš ne. Malba na první pohled vypadá jako obrovská sešívaná deka, kterou někdo pověsil na stěnu, aby v pokoji bylo útulno a teplo. Zírá na mě malba, tlumené skvrnité monochromy (modrá, zelená, fialová, okrová), vrstvená tuš na papíře a já hledám, čeho se chytnout. Tonoucí se chytá stébla a já jsem se chytila strun. Zaposlouchám se do hudby, která tu celou dobu byla se mnou. Uklidňujeme mě, usedám na zem a otáčím se k videu. Sedím přesně na středu, mezi malbou a plátnem s projekcí. To, co vidím, jsou další skvrny.

Vzpomínka

Skvrna má v dějinách umění zajisté své pevní místo. Z psychologie známe pojem pareidolie. Tento jev vzniká, když při vnímání nejasně tvarovaných vizuálních podnětů uvidíme něco konkrétního (nejčastěji tvář). Známým příkladem pareidolie je vidění lidské tváře v měsíčním kotouči, ale jistě vás napadne mnoho dalších příkladů z vlastního života. Pareidolie tedy vzniká vědomě za pomocí naší fantazie, zkušenosti, ale i aktuálního fyzického a mentálního rozpoložení. Jak známo, ke sledování skvrn a puklin na starých zdech vybízel Leonardo da Vinci, neboť takovým cvičením malíř trénuje svou obrazotvornost a rozšiřuje svůj vyjadřovací rejstřík. Stejně tak vyhledával obrazy na starých zdech Vladimír Boudník. Byl přesvědčen, že tuto asociační metodu je potřeba šířit mezi veřejností a že je jako umělec zodpovědný za to, aby naučil lidi lépe vnímat svět kolem sebe, aby jim připomněl, že i oni mohou být tvůrčí. Proto v 50. letech minulého století vyšel s přáteli do ulic, aby malovali podle skvrn, případně ty skvrny na zdech rovnou dotvářeli do obrazů. Lidé chodili kolem, zastavovali se, dívali a mnozí jistě porozuměli, že i oni, stejně jako umělci, jsou schopni vidět nové světy v té staré oprýskané všednosti, která je obklopuje.

Aktualizace

Pokud nás Barbora Zentková a Julia Gryboś (absolventky ateliéru Malba II. Luďka Rathouského na brněnské FaVU VUT)  konfrontují se skvrnou, navazují tak na dávnou linii a vyšlapanou cestu, což ale není žádný argument proti vystavenému dílu. Každá doba má své vlastní prostředky, jak a zda vůbec problém pojednat. Leonardovi se asociační metoda jevila jako výborné cvičení k obohacení umělcovy představivosti, Boudníkovi ta samá metoda posloužila k realizaci pro některé až utopické myšlenky, že umělcem může být svým způsobem každý.

Zentková a Grybos se svým přístupem pohybují někde mezi těmito dvěma póly. Na jejich videu nejprve spatříme nezřetelné skvrny, naše přirozené vnímání tíhne k tomu tyto nejasnosti identifikovat. V běžném životě to provádíme denně, abychom se vyhnuli nebezpečí. Představme si modelovou situaci. Pohybujeme se v cizím prostředí a nevidíme nic než mlhu. Jakýkoliv náznak tvaru se budeme snažit identifikovat s předstihem, než se před námi vynoří jeho skutečná podoba a sežere nás. V galerii nám však újma na zdraví nejspíš nehrozí a naše motivace interpretovat tvary je odlišná. Za prvé víme, že se před námi odvíjí video, které je na zobrazivosti založeno. A za druhé naše touha určit viděné vzroste, když si uvědomíme, že video se nepatrně mění – skvrny a linie nabývají na zřetelnosti. Tehdy, podobně jako v mlze, se snažíme nezřetelné rozpoznat s předstihem, ne proto, že bychom se báli, ale proto, že jsme pochopili pravidla hry. Moje předběžná interpretace měnících se linií a ploch byla prostá – viděla jsem v nich přímořskou krajinu, klikaté pobřeží, blikotavou plochu vodní hladiny a zachmuřené nebe. Pak už jen čekat, jak to dopadne. Ze změti linií a ploch se vynořila obyčejná rozpukaná zeď, která se po chvíli opět začala propadat do světa zamlžení a nejistot.

Komunikace

Když se po shlédnutí videa otočím znova ke stěně s tušovými monochromy, vnímám je už docela jinak. Kromě toho, že v jednotlivých barevných plochách začnete hledat obrazy, zároveň se sami sebe zeptáte, zda to, co vidíte, není také jen v nějaké fázi rozostření, nebo zda vnímaná realita nevypadá ve skutečnosti jinak, než se jeví našemu zraku. Divák tedy nezažije pouze tvůrčí radost, kdy obrazy, které sám vytváří, jsou už i instalovány v galerii (!), zároveň mu na mysl přicházejí otázky po povaze zobrazení a jeho roli v našem životě. Zkrátka, divák se v rámci dané Chvíle, kterou pro něj autorky připravily, stává umělcem i teoretikem.

Tohle všechno se může stát a také nemusí. Jak jsem již zmínila, stojí tato instalace někde mezi Leonardem a Boudníkem. Z leondardovského hlediska si rozšiřujeme svoji obrazotvornost tak jako renesanční adepti malířského umění, z hlediska boudníkovského se tvůrčími umělci stáváme i my obyčejní lidé, kteří tužku zpravidla používáme jen pro hru v piškvorky. Na rozdíl od Boudníka se však spolu se Zentkovou a Gryboś vracíme z ulice zpět do galerie, neboť galerie je zintenzivňující rámec, který předpokládá zvýšený výskyt umění.

Situací, kterou autorky v galerii OFF/FFORMAT vytvořily, přiměly diváka se ptát. Pokud by na otázky, které divákovi vytanou na mysli, hned v úvodu odpověděly, nebo odpověď naznačily, ztratila by instalace své kouzlo. I proto se při vernisáži mlčelo. Kdo se chtěl dozvědět víc, kdo chtěl zažít víc, nespoléhal na vernisáž, z vernisáže pochopil, že je nutné věnovat dílu Zentkové a Gryboś jinou, méně společensky nasycenou chvíli.

Výzva

Prezentovanou instalaci autorek lze chápat jako citlivý komentář a alternativu k uspěchané době. Tato instalace svou zklidňující meditativní notou prostě musela oslovit vnímavé jedince. Příjemná hudba, minimalistické video, kde se pohybuje s rovinou ostrosti a výsledkem je zaostřování a rozostřování, a v neposlední řadě také barevně tlumené monochromy vytvořily příležitost prožít nevšední výlet do nesamozřejmosti. Zároveň se však jednalo o intelektuálně laděnou „úvahu“, která si nevšímá pouze role umělce a uměleckých institucí, ale poukazuje také na roli diváka a na to, že tvůrčí proces a vnímání díla se mohou prolínat. Nejsou to otázky nové, ale to, že kolem nich tvůrci stále krouží, naznačuje jejich význam a důležitost. Je pochopitelné, že při návštěvě galerie bychom se na nic ptát nemuseli, ale v takovém případě doporučuji spíše návštěvu muzea voskových figurín.

Barbora Zentková, Julia Gryboś, Chvíle, Galerie OFF/FORMAT, 7. 1. – 4. 2. 2015 

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *