A přesto říci životu ano

A přesto říci životu ano

Ráda bych zauvažovala o symbolu války (druhé světové), který mě ve snech doprovází už tak dlouho. Nevím, kdy se mi válečný sen zdál poprvé, snad někdy na střední, když jsem četla Jiskru života, pak to mohlo pokračovat při četbě Ladislava Fukse. Jenže ty sny samozřejmě nejsou podmíněny pouze četbou knih. Musela jsem v těch válečných obrazech podvědomě objevit něco, co mi bylo blízké, nějaký pocit. Nutno připomenout, že jsem byla vždy na staně „obětí“, byla jsem prostě normální člověk, kterému se  svět mění před očima. Přichází krutá zvůle, která ho smete. Nacismus je pro mě obrazem čistého zla. Je to pro mě obraz pekla. Válka v mých snech je považována za něco hrozného. Vnímám ji jako bezvýchodnou situaci, kdy musím žít v permanentním strachu o život svůj a svých blízkých. Vnímám ji jako reálný i mentální prostor, odkud není úniku. Vždycky jsem válku vnímala jako obrovský tlak a jsem nesmírně vděčná za mír, ačkoliv se zdá, že v těchto dnech, kdy mnozí prožívají válku na vlastní kůži, se pojem míru otřásá v základech. Jenže moje sny se nevztahují výslovně k nějaké politické situaci či uspořádání, vztahují se k mému životu a k pohledu na něj, potažmo na sebe. Válku jsem vnímala tak, že je oběť vydána naspospas tyranům. Že nemá žádnou nebo jen velmi malou šanci na zlepšení. Válka je pro mě bezmocnost, ustrnutí, tuhost. Válka je nesvoboda.

Vedle tohoto snu se mi opakuje také jiný sen. Je to sen nejčastěji o křečku (někdy o kryse nebo morčeti), které chovám v teráriu. Přijdu k teráriu (v tom snu to vnímám, že jsem k teráriu přišla po velmi dlouhé době, tato zvířátka jsem chovala na základce a na střední) a zvíře se zdá mrtvé. Minimálně jsem přesvědčena, že mrtvé je, protože už léta nedostalo vodu ani krmení. Velice mě pak překvapí, když křeček jeví známky života, ihned se snažím do terárka dát čistou vodu a jídlo. Trochu se ho štítím a zároveň mi je ho líto. Proč jsem se o něj tak dlouho nestarala, vždyť za něj mám odpovědnost? Vždyť je to týrání. Tím, že jsem na něho zapomněla, jsem ho utýrala téměř k smrti. A není jisté, jestli přežije. Je mi smutno, stydím se, mám pocit viny.

Donedávna mě nenapadlo, že by tyto sny spolu mohly nějak souviset. Ale před pár dny se mi zdál sen o válce a druhý den následoval sen o podobně týraném zvířeti. A mně svitlo. Jen v náznacích, ale svitlo a tyto sny mě pobídly k této úvaze, kde se snažím dobrat smyslu těchto dvou symbolů, které mě tak dlouho provázejí.

Bílý králík

V jednom snu tedy vystupuji v roli oběti, ve snu druhém v roli tyrana, byť je to tyran lítostivý a plně si vědomý své chyby. Sny pro nás mají vzkaz (poselství) a pokud mu nerozumíme, tyto sny se opakují. Pochopitelně se neopakují přesně, to by nemělo smysl, snaží se k nám mluvit pokaždé trochu jiným uspořádáním. Jako by se sen snažil najít příběh, který konečně pochopíme. Myslím, že v případě snů o válce a křečkovi projevuji neuvěřitelnou zabedněnost, když se mi zdají tak dlouho.

Sen, který mě posunul dál, se řadí do těch „hlodavčích“ snů. Zdálo se mi, že jsou volby, byly to velmi důležité volby a záleželo na každém hlasu. Byly to volby v jenom městě, ale volební urny byly v městě jiném. Vydali jsme se na cestu a já jsem si uvědomila, že nemám občanku, bylo ještě celkem dost času, takže jsem se pro ni vrátila domů. Zastavila jsem se u králíkárny. Měla jsem tam králíčka. Vypadalo to, že skomírá, nedostal už dlouho jíst ani pít. Okamžitě jsem natrhala trávu a otevřela kotec. Hrstičku trávy jsem vložila dovnitř, ale zdálo se mi, že je to málo a že budu delší dobu pryč a nechci, aby králík trpěl. Rozhodla jsem se, že natrhám další. Jenže  v tu chvíli bílý králík vyhopkal ven z kotce. Byl zbědovaný, hubený, spíš šedý než bílý. Lekla jsem se, že mi uteče a že ho už nikdy neuvidím. Měla jsem ho samozřejmě ráda. Ale králík mě překvapil. Jakmile se dostal ven, neutekl, ale začal radostně hopkat kolem mě a uzdravoval se mi před očima. Bělel a sílil. Najednou jsem si uvědomila, že tím, čím králík trpěl, nebyl nedostatek jídla a pití, ale nedostatek svobody a volnosti. Hodně jsem se zastyděla. Byla jsem na sebe i trochu naštvaná, jak jsem si mohla dovolit zavřít králíka do takové kobky? Co by se mu na temném počůraném kotci plném vlastních bobků mohlo líbit? Byla jsem z králíčkovi radosti nadšená. Nepoznávala jsem ho. Jak byl najednou plný života! Nechtělo se mi ho zavírat. Byl roztomilý a venku mu to svědčilo. Chtěla jsem ho jen sledovat, myslím, že jsem i na volby zapomněla. Těsně před probuzením mi do sna zazněl hlas (sny jsou totiž většinou spíše nemluvné): „sleduj bílého králíka“. To je jistě známý citát z Alenky (pro někoho z Matrixu). Ale pro mě to znamená jedno, že si z králíka mám vzít příklad, to je ono sledování. Králíček je zdravý a plný radosti, ne tehdy, kdy má zajištěno jídlo a vodu a střechu nad hlavou za cenu vězení, ale tehdy, když je volný. Králík není šťastný, když je odkázán na svého milujícího tyrana, ale tehdy, když se kolem svého už ne tyrana, ale blízkého člověka, může pohybovat volně. Tu jetelinu a potok si vždycky najde sám.

Králík mi tedy připomněl, co to je svoboda. Ale jak se toto poznání odrazí v mých válečných snech? Snad není nutné, aby se mi něco zdálo. Jde spíš o to, jak se toto připomenutí svobody odrazí v mém vnímání války jako takové, ve vnímání symbolu války. To, že spojujícím tématem obou snů (jak válečného tak hlodavčího) je svoboda, je zřejmé.

Otázkou je, jak dojít pocitu svobody, i když vnější podmínky jsou nesvobodné. Přesně takový je totiž můj válečný sen. Velmi často je to pouze pocit války, jednou říkám, je rok 1939, to je hrozné, jsme teprve na začátku a všechny hrůzy nás čakají. Jindy říkám, je rok 1934, válka ještě ani nezačala, ale Hitler už je tady. Nežiji v dobré době, jak ji přežít? Jindy říkám, je rok 1914 (to se mi zdálo naposledy a dost mě to překvapilo, protože vždycky se mé sny vázaly až k druhé vojně), pak ale nastal střih a najednou jsem na nebi uviděla stíhačku, snažila jsem se na to upozornit své blízké, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost, všichni se bavili i chovali, jako by válka ani nebyla. Jindy (a už jsem to párkrát popisovala), jsem si ve snu uvědomila, že si na válku pouze hrajeme, říkám, to je hloupá hra, nechci si na nic takového hrát. Ale nakonec sen končil tak, že jsem prchala před střelbou. Což jasně znamená, že jsem na hru přistoupila a ona se velice snadno stala skutečností.

Nepopisuje tento strach z války můj životní pocit? Tedy pocit, že nejsem schopna nic ovlivnit, že nejsem schopna určit směr svého života a že jej stále určují ostatní? To neznamená, že by mi ve skutečnosti někdo ubližoval, že by mě někdo týral. Znamená to pouze, že sama sebe jsem dlouho vnímala jako vězně bez vůle. Myslím, že tohle je důležité poznání. Výhledově předpokládám, že moje válečné sny zmizí. Je to jen první krok ke změně postoje a vzhledem k tomu, že tento text jsem začala psát někdy v říjnu 2014, musím uznat, že změny cítím dost jasně.

Naděje v lágru

Velkým vzorem mi v tomto ohledu byl Viktor Emanuel Frankl (1905-1997), židovský neurolog a psychiatr rakouského původu, který prošel koncetračním táborem, v němž ztratil všechny své blízké, a který o této zkušenosti sepsal knihu. Knihu fyzicky útlou, ale duchovně nesmírně silnou. Kniha se jmenuje A přesto říci životu ano. Sestává ze dvou částí: Psycholog prožívá koncentrační tábor (sepsáno v prosinci 1945) a hru Synchronizace v Březince (z roku 1947, kdy své myšlenky převádí v dramatický kus, aby se dostal k širším vrstvám.)

Knížku přiblížím jen v krátkosti. Doporučuji ji naprosto každému k přečtení. Kniha je sice krátká, ale já jsem si její četbu rozložila do několika večerů. Připadalo mi, že je nutné její obsah pomalu dávkovat a vstřebávat. Frankl nepopisujje hrůzy koncentračního tábora nějak samoúčelně. Jeho kniha je sepsána z pohledu psychiatra, který se snaží nahlédnout na prožívání tak obtížné existenční a psychické situace, jako je uvěznění v koncentráku. V podstatě byl sám sobě studijním materálem, takže se rozpoltil na Frankla vězně a Frankla pozorovatele psychiatra. Frankl popisuje psychologický vývoj vnímání internace (jak vlastní, tak ostatních spoluvězňů), přibližuje nám rozličné reakce na vězení a důsledky, které to mělo.

Následující ukázka nás přiblíží k jádru Franklova uvažování:

„Většinu zajímala otázka: Přežijeme lágr? Neboť nepřežijeme-li ho, nemá toto utrpení žádný smysl. Naproti tomu mne trápila jiná otázka: Má celé toto utrpení, to umírání kolem nás, nějaký smysl? Neboť nemá-li jej, pak by nakonec nemělo smysl ani přežití lágru. Neboť život, jehož smysl stojí a padá s tím, zda si jej uchovám nebo ne, život tedy, jehož smysl odvisí od milosti takové náhody, takový život by vlastně nemělo vůbec cenu žít.“

Viktor Frankl koncentrák přežil. Ale nebyla to náhoda. Pokud to bylo jen trochu možné a podmínky to dovolovaly, prováděl ve své mysli cvičení, takový trik, jak sám napsal: „náhle se vidím v jasně osvětleném, krásném, teplém přednáškovém sále. Stojím tam za řečnickým pultem, přede mnou v pohodlných vypolstrovaných židlích sedí se zájmem naslouchající publikum a já mluvím. Přednáším právě o psychologii koncentračního tábora. A náhle se všechno, co mne trápí a tíží, objektivizuje a je viděno a líčeno z vyššího vědeckého nadhledu.“ Kromě toho, že Franklovi tento trik umožnil ocitnout se „nad“ tou vší hrůzou, byl tu ještě jiný aspekt, co mu pomáhal přežít, a to cíl. Cíl, že v budoucnu podá svědectví o tom všem s vírou, že toto svědectví zabrání nebo alespoň umenší možnost, aby se něco podobného opakovalo.

Někteří vězni si také dávali cíle, ale ty měly jiný charakter, dosti nebezpečný. Řekli si například, že do Vánoc už budou doma se všemi svými blízkými. Jenže když nastaly Vánoce, nic takového se samozřejmě nestalo. A právě v období Vánoc docházelo k početnému umírání vězňů, neboť už neunesli fakt, že se nic nezměnilo. Ztratili veškerou naději a to je zlomilo. Frankl trefně poznamenává, že kdo „není schopen věřit v budoucnost, je v lágru ztracen“ a myslím si, že tato myšlenka neplatí jen pro lágr. Stává se, že v jisté fázi života se můžeme cítit podobně jako v lágru. Jiný autor, psychoterapeut Thomas Moore, nazývá tato těžká životní období temnou nocí duše. Můžete se do nich dostat různě, nejčastější příčinou je ztráta někoho blízkého, nemoc, ztráta jistot (např. zaměstnání) apod. Člověk přestává vědět, kudy kam, jen přežívá, vše kolem ztrácí barvu, vůni, chuť a vize do budoucna nejsou a pokud ano, tak jen černé – zůstanu navždycky sám; už nikdy to nebude jako dřív; jsem k ničemu a vždycky budu… však si sami doplňte vaše vlastní katastrofické scénáře. Moore své čtenáře nepodněcuje k nějakému drastickému a revolučnímu řešení. Věc nahlíží prostě: „přestaňte o svých temných nocích přemýšlet jako o problému a začněte je vidět jako příležitost k proměně.“ (s. 73)

Frankl lágr, svou temnou noc, přežil také díky tomu, že si uvědomil, že ho čeká ještě důležitý úkol. A k tomuto úkolu se upnuly všechny jeho životní síly. Přežil a pak pomáhal přežít temné noci ostatním. Pro mě je postoj tohoto muže velkou inspirací.

Následuje galerie 24 fotografií, které jsem nazvala Po válce. Legenda k nim je pouze v náhledech (podržet kurzor na daném obrázku), ale není samozřejmě nutná.

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>