Svatba u chovatelů

Svatba u chovatelů

Letos v srpnu se mi ženil bratr. Svatba to byla malá, rodinná. Spolu s pozvánkou na svatbu, kde mi byla přidělena role svědka, mě poprosili, abych si vzala foťák. Nefotili jsme žádné inscenované fotografie novomanželů, žádné prstýnky, žádnou přípravu nevěsty ani obřad. Všechno bylo malé, tiché s ohledem na skromné finanční možnosti a s vidinou toho, že peníze je potřeba investovat jinam. Fotky proto nepůsobí příliš svatebně, jsou to reportážní fotky z jedné příjemné rodinné oslavy.

Docela kuriózní bylo místo oslavy, ta se totiž konala na stanici chovatelů, kde se od nepaměti pořádají výstavy drobného hospodářského a domácího zvířectva. Když člověk vyrůstá na malém městě, většinou ho neformují divadla, galerie ani koncerty. Jedinou výstavu, kterou jsem v dětství pravidelně navštěvovala, byla tedy výstava slepic, kachen, hus nebo králíků. Podle mě se ty chovatelské výstavy musely konat někdy na podzim, možná byly i jarní s mláďaty. Mívala jsem na sobě tepláky, mikinu, tenisky nebo gumáky. V těchto hadrech jsem se cítila nejlíp. Bývalo chladněji a mě těšilo zahřívat se čajem a hlavně popíjet ten čaj venku. Tyhle výstavy pro mě byly vždycky velkou událostí. Myslím, že jsem na ně chodila hlavně s dědou, ale to už si přesně nepamatuju. Bývala jsem trochu zklamaná, když to byla jen výstava drůbeže, ale králíci, nutrie a výjimečně jehňata nebo selata mi náladu dokázali spravit.

Chovatelská stanice je obtočena kolem otevřeného dvora. Nalevo od obrovských vstupních vrat je budova se společenskou místností, prostě taková svazácká klubovna, a kuchyň. Na budovu pak navazují prostory ve tvaru L vinoucí se kolem zbytku dvora. A právě v těchto místnostech se pořádaly a doposud pořádají chovatelské výstavy. Právě v těchto místnostech, které jsou plné nevelkých klecí, bylo vidět chomáčky stresovaných králíků, vyplašené holuby a hroudy rezignovaných nutrií. Jako dítě jsem ty výstavy milovala, říkala jsem si, že všichni ti holubi se mají u svých majitelů stejně tak dobře jako holubi našeho souseda, protože ti létali na volno a že všichni ti králíci mají výběh minimálně jako měli ti naši. Samotné výstavy samozřejmě nevoněly, ale já jsem ten puch měla ráda, protože mi říkal, že je tady spousta zvířátek a některé si budu moct i pomazlit.

Když se na oslavě bratrovy svatby setmělo a my jsme seděli venku, pili a sledovali, jak skoro celý měsíc neustále sužují bouřková mračna, napadlo nás, že se zajdeme do těch výstavních místností podívat. Pachové vjemy, ty nejnebezpečnější vyvolavači vzpomínek mě přepadly hned, jakmile jsme otevřeli ukňourané dveře. Zářivky zabzučely a dost dlouho se žhavily, jako by je někdo naposledy zhasl v dobách, kdy jsem tam běhala v teplákách na gumě. Teď jsem si ty tepláky zase oblíkla, nazula gumáky a procházela jsem se kolem klecí. Zívaly prázdnotou. Jen trocha sena a králičí bobky nebo miska s vodou mi chtěly namluvit, že výstava před pár hodinami skončila. Jenže já jsem ji nestihla! Proč mi mamka neřekla, že to tam je, proč mi to zatajili, proč mě tam děda nevzal? Proč mě zradili? Vždyť to se musí, každý rok je potřeba vzít Martinku na výstavu a ukázat jí všechna ta zvířátka. Bylo mi, jak tomu měsíci, kterého napadla bouřka, zachvátila ho a zatmívala. Neviděl na zem, najednou neviděl to, co měl rád, to, co ho uklidňovalo a za zády měl poťouchlou tmu, která se mu vysmívala. Tahle tma je ale zbabělá, když se směje jen za zády, pomyslel si měsíc a vyskočil aspoň nad mraky. Musela jsem pryč, zpátky na dvůr, na čerstvý vzduch bez bobků. Sedla jsem si mezi rodinu, vzala jsem si nějakou vodu, nějaké jídlo, zaposlouchala jsem se do něčího hovoru a podívala se na měsíc. V tom zahřmělo a hned se blýsklo. Pak kapka za kapkou nás smyly ze dvora a my, celí promočení z toho lijáku jsme se zpod střechy dívali, jak po půl hodině bouřka slábne, jak se zuřivý déšť zase začíná usmívat a všechno jen šimrá.

Když jsem se pak podívala na měsíc, byl čistější, než kdy předtím. A zářil tolik, že osvětloval i budovu naproti, z níž jsme utekli. Osvětloval její prázdné kotce a klece tak, že všechno vrhalo dokonale vybroušené stíny, i ty bobky na dně klecí.

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *