Výročí jednoho snu

Výročí jednoho snu

Před 489 lety se Albrechtu Dürerovi zdál sen. Byl to sen apokalyptický a Dürerem silně otřásl. Musel ho ihned po probuzení zaznamenat slovem i obrazem. A tak vznikl akvarel o rozměrech 30 x 43 cm spojený s následujícím textem: „V roce 1525, v noci ze středy na čtvrtek, po Letnicích, jsem měl sen. Viděl jsem, jak obrovské proudy vody bičují zemi. První zasáhl asi tak čtyři míle ode mě s takovou silou a hlukem, že zatopil celou krajinu kolem dokola. Byl jsem vyděšený a probudil jsem se před průtrží. Následoval strašný liják. Proudy vody padaly tu dál, tu blíž. Rodily se všechny v nesmírné výšce a vypadalo to, že se snáší k povrchu velmi pomalu. Avšak první proud vody udeřil na zem s takovou rychlostí, kterou provázel vichr a děsivé burácení, až jsem se konečně probudil. Ještě jsem se celý třásl a dlouho jsem se nemohl vzpamatovat. Když jsem ráno vstal, namaloval jsem to celé zde tak, jak jsem viděl ve snu. Snad Bůh vše zas v dobré obrátí.“

Albrecht Dürer prožil sen o konci světa. Takový sen nenechá snícího chladným. Takový sen se nezapomíná. Emočně je tento sen velice náročný, je spojen se strachem o holý život, s pocitem beznaděje a bezvýchodnosti, s pocitem nepatrnosti. Je mementem mori, což si uvědomujeme bezprostředně po probuzení, kdy děs pomalu ustupuje úlevě a tedy šanci žít… a především žít jinak. Zřejmě se totiž objevuje v obdobích života, kdy je potřeba výrazné změny. Kdy člověka utápí a dusí některé skutečnosti jeho života (neurovnané vztahy, zrazené ideály, zhoubné zvyklosti, zkostnatělé myšlení apod.) a člověk na nich přesto lpí, protože vyjeté koleje (třebaže plné suti a odpadu) jsou pohodlnější než cesta do neznáma. Apokalyptické sny se vážou na katastrofu, která snícího ochromí svou vizuální, někdy i akustickou stránkou. Apokalyptický sen se snaží napadnout více smyslů najednou. „Obyčejné“ sny nebývají zpravidla akustické, převládá vidění a pocity. Ve snu o konci světa vidím, slyším a občas i fyzicky cítím (samozřejmě bolest). Sen o konci světa je obrazem toho, že člověk žije v něčem, co už není schopné života. Jeho situace je neúnosná a zaslouží změnu. V podstatě se jedná o kladný sen. Minimálně proto, že by měl snícího vyburcovat k aktivitě, což se ale stává měně často. Své sny ještě neumíme všichni poslouchat.

Vzpomínám si na vlastní apokalyptické sny, určitě se mi mohly zdát už někdy na střední škole, možná i dřív. Tento sen se opakoval. Byla jsem ve svém rodném městě před dvěma sídlištními domy, ve kterých jsem vyrůstala (určitě není beze smyslu to, v jakém prostředí se ocitám). Sleduji oblohu. A z nějakého důvodu tu oblohu sleduji se znepokojením. Nic se neděje. Ale klid před bouří se rovná nevysvětlitelné intuitivní nervozitě tvora, který s přírodou ještě nepřetrhal všechny svazky. Cítím, že se něco chystá. Po chvíli se na denním nebi objeví měsíc, pak druhý a další a následují další měsíce. Je to jako hvězdné nebe, jenže není tma a ty hvězdy jsou tak blízko. Sama skutečnost, že nebe je poseto tisícem měsíců mi stačila, abych se bála. Jenže sen nekončí. Ty měsíce po mě začínají střílet, což může vypadat směšně a fraškovitě, nic to však nemění na tom, že ve snu se dostávám na pokraj šílenství. Jako by ty měsíce reagovaly na vše živé a měly za úkol to ne hned definitivně zničit, ale pořádně to potrápit. Jako kdyby žahavé a spalující paprsky byly přitahovány mým živým masem, mou ještě proudící krví v těle. Strašně to pálí, snažím se utíkat, ale je to marné… a můj pocit je takový, že to bude trvat věčně, že není kam utéct a kde se schovat. Bylo to peklo. Peklo v pravém smyslu slova.

Je možné, že tenhle sen se mi tak čtyři pět let nezdál (časově to však vůbec nedokážu odhadnout, protože jsem si záznamy snů tehdy ještě nedělala). Nedávno však přišel znova, jenže v poněkud jiném kabátě. Zde je můj záznam z 19./20. ledna 2014: „Zdálo se mi o Měsíci. Najednou oživl, začal se zvětšovat, naplňovat vodou, která měla zaplavit Zemi. Pozorovali jsme ho s neklidem. Dřív se mi zdávalo, že po mně Měsíc spolu s dalšími měsíci střílí, teď se sen ohnivý přeměnil ve vodní útok. Abychom se zachránili před měsíční vlnou vody, vylezli jsme do nejvyšších částí domů. Lezla jsem po vachrlatých schodech, spíše takovém kovovém žebříku. Byli jsme nahoře v nějaké místnosti a bylo nás tam víc, zdálo se mi, že až příliš, ale neprotestovala jsem. Pak jsem oknem viděla Měsíc, neměl příliš tvar Měsíce, už nevypadal tak hrozivě jako předtím, kdy se zvětšoval a vylétávaly z něj kusy ledu a vody. Teď už jen lehce pršelo a vše se začalo uklidňovat. Nakonec se Měsíc zmenšil úplně a dopadl jako celkem neškodná cetka na zem.“

Jistě není náhoda, že jsem v rámci vš studia sepsala text o zobrazování Měsíce v umění. Vždycky jsem si témata svých prací vybírala sama, dle svého zájmu, dle vlastních potřeb poznání. O Zrzavém jsem psala bakalářku proto, že mě zajímala jeho melancholická poloha tvorby, už tam se objevoval vodní živel, už i tam se objevil Měsíc. O Panuškovi jsem diplomku psala proto, že mě fascinoval pravěk a vůbec zobrazování tzv. počátků v umění (ačkoliv Panuškovo zobrazení dávnověku bylo více méně popisné). Práce o Měsíci patří do této „logické“ linie mých zájmů. Zdá se, že po té, co jsem opustila školu a studium, po nichž se mi ve skutečnosti stále stýská, jsem začala studovat vlastní sny, jejichž interpretace mi připadá příbuzná s interpretací umění jiných lidí. Občas, když jsem ve ztichlých knihovnách seděla nad stránkami knih, jsem mívala pocit, že jsem něčemu na stopě, že spolu všechna ta témata, která mě zajímají, souvisí a že jejich zobrazování má určitá, byť velmi volná pravidla. Pak ale přišel zlom a šok a já jsem ztratila víru ve své teoretické schopnosti a ve smysl té práce samotné a od studia umění a jeho dějin odešla. Můj současný, už delší dobu trvající zájem o sny, je podle mě náhradou za studium zobrazování. Teď studuju vlastní obrazy, protože to bylo nutné. Vlastně se ani nedivím, že jsem začala víc malovat a kreslit. Všechno to do sebe celkem pěkně zapadá.

Uvedu jeden malý příklad, který mě v této souvislosti napadá. V knize, kterou jsem už na těchto stránkách uváděla (Wolfgang Schmidbauer, Cesta psychoterapie. Od magie k vědě, Portál 2013), autor píše: „Jen raněný lékař umí léčit, říká jedno přísloví.“ V mnoha kmenových kulturách se šaman stával šamanem tak, že prodělal tzv. šamanskou nemoc. Jejím hlavním tématem bylo znovuzrození. Byla to cesta k sobě samému, sebepoznání, jungiánsky řečeno šlo o individuaci. U Evenků to probíhalo například tak, že když zemřel šaman, nastal „čas bez šamana, čas děsu“. Duše mrtvého šamana si hledala nového mladého člověka, který se stane šamanem, ten se ale mohl bránit a prožíval tak šamanskou nemoc, bloudil a hladověl, stranil se lidí, utíkal do samoty puzen neznámou silou. Vysílen a na pokraji smrti budoucí šaman poznává svá nejtemnější místa, je znovuzrozen a je schopen vrátit se mezi své lidi, připraven jim pomáhat, léčit je na těle i duchu. Podobně i dnešní psychoanalytici procházejí psychoterapií, aby dostatečně poznali své stíny a byli připraveni spatřit stíny druhých. Cesta člověka, který se od teorie obrátil k praxi a k sebezkoumání, může tyto šamanské postupy velmi vzdáleně připomenout. Je to ale jen spíš má osobní asociace, ne příliš důležitá pro mé okolí, ale významná pro mě.

Neznamená to, by mě moje malby měly nějak násilně vrátit k teorii. Nevím, zda kdy ještě něco napíšu o něčí tvorbě. Když jsem psala recenze výstav, občas se mi stávalo, že jsem se musela násilně nutit k tomu, abych se přesvědčila, že to, co se právě vystavuje, stojí za zmínku. Stávalo se, že tvorba někoho jiného ke mně vůbec nepromlouvala, bylo mi to cizí a sice jsem v textu vytvořila nějaký myšlenkový konstrukt, který měl potenciálnímu divákovi danou tvorbu přiblížit, ale někdy jsem cítila velkou prázdnotu takové činnosti. Potřebovala jsem proto zjistit, odkud ta prázdnota pochází, jestli je ve mně nebo pramení z toho, že tvorba těch druhých se s mou osobou minula. Po dvou letech práce, kde jsem stále vnitřně cizincem, musím s radostí poznamenat, že jsem v sobě prázdnotu nenašla. Hledala jsem celkem pečlivě. Takže to ještě není tak zlé.

Když se v mých snech ničivý zákeřný měsíc šlehající zraňující paprsky přeměnil v měsíc se svou starobylou symbolikou vody, která mě měla ohrozit, a která se nakonec změnila v laskavý deštík, zjistila jsem, že některé věci jsou v pořádku. Jsou v pořádku zvláště tehdy, pokud se necháme vést intuicí; pak uvidíme, že řád není racionální vězení s uzavřenými kobkami, ale pružná a ohebná síla přírody, která je schopná téměř nepochopitelné regenerace.

Vraťme se ale v závěru k Dürerovu záznamu jeho snu z roku 1525. Čím jiným mohl Albrecht zachytit svůj sen o strašlivé záplavě než akvarelem? Olejem? Nesmysl. Tužkou? Nesmysl na n’tou. Nejen, že je akavrel rychlá a pohotová technika. Transparentnost akvarelu je jedna z vlastností, která polapení takového snu sluší. Akvarel si se sny dokonale rozumí, rozumí si s nimi stejně tak dokonale jako Měsíc s vodou. Všechna ta děsivá krása se ještě zrcadlila Albrechtovi v očích, když se ráno probudil a vzal do ruky štětec. A já se vůbec nedivím, že při psaní všech těchto vět svítil úplněk.

pozn.: zdroj k akvarelu Albrechta Dürera:

http://www.wga.hu/index1.html

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *