Máj, masky čas

Čekám v obchodě. Čekám, až na mě přijde řada a budu moci vyslovit své přání, jehož splnění si hodlám zaplatit. Nespěchám. Čekám opodál a očima oprašuji tady lustry, snad z doby Husákovy, tam porcelán, kterému by slušelo méně mysliveckých motivů. U pultu stojí zákaznice v leopardím baloňáku, za pultem prodavačka, která zápasí s velikonočním beránkem. „Jak to chcete zabalit?“ vyhrkne gladiátorka na leopardí ženu.

Prohlížím si ji. To není jen baloňák, to jsou i leopardí legíny, botky a kabelka. Její tělo dávno ztratilo formu a mně v hlavě vytanula dnešní zpráva na Novinkách.cz, které nás informují o tom, že kanadskou vesničku děsí mršina nafouknuté velryby, jež hrozí explozí. Přemýšlím, co přimělo tuto tichou a pomalostí prošpikovanou ženu zahalit svoje tělo do kůže hbité dravé šelmy. „Tak já vám to nějak zabalím“, řekne prodavačka, když se nedočká odpovědi. A když balí beránka, je z toho celá udýchaná. Její prsa s dlouhou historií ještě dokážou pořádně napnout tričko, které nosí. A mě ani nepřekvapuje, že na tom triku spatřím hlavu geparda. Obě ženy ve věku kolem padesátky pro sebe musí mít tiché pochopení. A tak gepard balí beránka do několika novinových vrstev, aby ho leopard cestou domů nerozbil. „Chcete tašku?“ ptá se gepard. A leopard špitne, že má a vytahuje síťovku s leopardím potiskem, a kdybych to neviděla, tak si to nevymyslím, protože bych se musela stydět. „Jestli se tam ale vejde“ pípne leopard a otevírá síťovku, kam gepard už rve nepravidelný novinový tvaroid. Žena zaplatila za beránka. Odnáší si ho v útrobách krvelačné síťovky a já si prohlížím její řídké vlasy, které v mastných pramíncích lemují její pohaslý obličej, kde oči jsou rozinky nořící se pozvolna do těsta. Na co asi myslí, když svou leopardí masku ráno navléká před zrcadlem? Na co asi myslí, když jako leopard opatrně vstupuje do ulic města? Ten oděv byl sepraný, botky sešlapané. Je to její oblíbený model koupený na jaře před lety na tržnici, která vyhořela. Nenosí nic jiného. Dovedu si představit dekor jejího obývacího pokoje. Masky nosíme, abychom opravili Stvořitele. Maskou říkáme, Pane, trochu ses sekl, já to vidím jinak. Ta žena mi to připomněla. Ideální maska je ta, která není vidět. Téhle tiché, stydlivé a ustrašené paní je však její maska velká. Topí se v ní a nedokáže svou masku dohnat. Její maska toho na ni nakládá až příliš. A proto si dnes koupila beránka, kterého obětuje své masce. Už sype mouku na vál a rozbíjí vajíčko o hrneček s orosenou jahůdkou. „Upekla jsem ti beránka“ říká trochu plačtivě.

Jsem na řadě, ale předbíhá mě muž. „Ma-ma-má-te tam prasklý hr-hr-hrníček. Ma-ma-mám vám ho podat?“ Gepard si muže změří od hlavy k patě, koktavý hromotluk, dobrák až to bolí. „Oni si to uklidí“, odbude komisně muže gepard a zazubí se na mě, až skoro zapomenu, za jaké své přání jsem vlastně chtěla platit. Ale muž se jen tak nevzdává. „Je tady dnes ta slečna, k-k-k-která tu pracuje?“ Ta otázka byla vyslovena s takovou samozřejmostí, jako kdyby mluvil o dalším rozbitém hrníčku, který prodejně kazí vizáž. Ale červená se. Romantický hrdina, pomyslím si, něco mezi Quasimodem, Steinbeckovým Lenniem a Kristiánem. Přestává mi vadit, že mě předběhl. Líbí se mi jeho odvaha, publika se nebojí, i když nás tu moc není, jen já, gepard a smutně se ohlížející leopard. Ne, ty nejsi ta slečna, můžeš jít péct beránka. „Není!“ padne gepardí odpověď jak cihla na nohu dítěte.

„Co pro vás?“ zamžourá na mě gepard. Přišla jsem si pro teploměr na vodu, aby byly můj čaj a má káva lepší. Když bude můj čaj a káva lepší, bude i můj život lepší. Přišla jsem si pro teploměr na vodu, protože jsem slyšela, že lidé si mají „užívat“. To slovo je teď hodně v módě. „Teploměr na vodu, prosím.“

„Není!?“ pláče poraněné dítě a v duchu hladí všechny myšky, které zná, protože všechny lustry zhasly a porcelán se roztříštil na nemyté podlaze. Myši utíkají pryč a Lennieho v masce Kristiána zachvátila panika. Gepard se při pohledu na tu reakci trochu slitoval a zmírnil tón. „Bude tu až zítra.“ Pro Lennieho dnešní den skončil, všechny síly se přelily do zítřka asi tak, jako když mačkáš jitrnici ze střívka. Z Lennieho zbylo jen to prázdné střívko, snad bude mít sílu doputovat domů. Město by ho v tomto stavu rozervalo na kusy. A já nechci zakopávat o kusy Lennieho, zvlášť, když jsem si právě nasadila masku požitkáře, že ano.

Leopard hledí na upečeného a netknutého beránka, Lennie se s vypětím všech sil drápe do sedmého patra, kde snad přečká noc, a já si nesu domů teploměr na vodu, jímž přesně určím teplotu vlastních požitků.

Po čase přicházím na to, že voda v mém pokoji neúměrně rychle chladne.

4 Comments

  1. Ondra
    Čer 3, 2014

    :))) nepochopitelné, jak v takové kravině vidíš takovej příběh :)

    • Ouplň
      Čer 3, 2014

      Děkuji :)
      Ráda pozoruju. Taky je fajn, že mnohé chápeme i beze slov. To mě vždycky udivovalo a baví mě o tom psát. Domýšlet, skoro ani ne vymýšlet, protože takové věci se dějí.

  2. Honza
    Říj 8, 2014

    Naprosto super, na tohle musí mít člověk talent vidět to okolo sebe a pak také to umět podat tak, že to člověk přečte jedním dechem a to jsem původně chtěl chválit street foto :-). Tak snad nevadí, že jej pochválím zde :-)

    • Ouplň
      Říj 8, 2014

      Honzo, děkuji! Takové komentáře mi vždycky udělají velkou radost. Je příjemné vědět, že to, co mě baví a zajímá, může potěšit i někoho jiného, než jsem já. A vzhledem k tomu, že asi fotíte, tak to určitě taky znáte :)

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>