Zloději snů

Zloději snů

Je na denním pořádku, že vám někdo nebo něco uloupí sen (myslím ten noční)? Ale správné to není. Proti krádežím všeho druhu se dá pojistit. Ale co dělat s krádeží snu? Tento text nechce být nářkem nad starými zlatými časy, kdy se žilo pomaleji, chce pouze znovu připomenout důležitost snů pro člověka a jeho duševní rovnováhu.

Nepolapitelný delikvent a recidivista

Za velkého nepřítele snu považuji stres. Stres nám brání klidně usnout a klidně vstát. Tedy usnout, když jste unaveni a vstát, když jste odpočatí. To je ideál, od kterého se odklání stále více lidí. Spousta z nás vstává s budíkem a spousta z nás těsně před zazněním budíku (k nim patřím i já). U druhé skupiny spáčů by se dalo předpokládat, že jsou odpočatí, jelikož se vzbudili samovolně. Ale není tomu tak. Pamatuji se, že budit se lehce před budíkem jsem se naučila celkem brzy. Vodila jsem bráchu do školky a do školy a tato lehce stresující pravidelná událost na mě navalila pocit zodpovědnosti. Brácha totiž a) nechtěl vstávat b) nechtěl snídat c) nechtěl se oblékat d) nechtěl jít do školky. Budila jsem se těsně před budíkem z jednoho prostého důvodu. Jeho zvuk byl šílený, stejně jak to, co následovalo. Měli jsme obrovský kýčovitý budík s Chipem a Dalem, byl růžový. Byl to pravý mučící nástroj. Pokud jste mu dovolili zaznít, připadali jste si jako Quasimodo ve zvonici v celou. Pokud se budíte před budíkem, znamená to, že se vám jeho zvuk (a může to být i zurčící potůček) a vše, co oznamuje, dostal pod kůži. Zvuk toho budíku provedl vynalézavou kličku a přesunul se v čase a prostoru rovnou do vašeho podvědomí, kde drnčí na poplach o pár minut dřív než jeho fyzický kolega u vás na nočním stolku.

Kvalita snu

Proč o tom všem tak sáhodlouze rozprávím? Jednoduše proto, že si jistě vybavíte situaci, kdy vám zvuk budíku (to leknutí) přetrhl sen a vy jste jej okamžitě zapomněli. Při probuzení šokem bohužel nepomáhá to, že máte tužku a papír u hlavy, sen zmizel. Vždyť sen je plachá noční zvěř. Možná zůstal pocit, ale jinak se už není čeho chytit. Na papír si tak můžete nakreslit… třeba budík. Naprosto stejně to funguje i se spáči, kteří se probouzí před budíkem. Pravidelnému vstávání za denními povinnostmi se většina z nás asi nevyhne. Netvrdím, že se nám během pracovního týdne nezdají sny a že nejsme schopni si je zapamatovat, tvrdím (pouze na základě vlastní zkušenosti), že kvalita snů během týdne je jiná než kvalita snů ve dnech volna. Během týdne jsou mé sny mnohem zmatečnější a fragmentárnější, snadno je zapomínám, nepřipadají mi důležité (což je mimochodem omyl). Při jejich zápisu mám pocit, že stále něco chybí. Jsou nedosněné. Nedosněnost ale není nutné chápat v tom smyslu, že byl sen přetržen v půli. Nedosněnost může znamenat to, že jsme sen nemohli pozvolna absorbovat.

Sny, které mívám ve dnech volna, jsou naprosto odlišné. Jsou krystalicky čisté, jsou vyhlazené, jsou zcela mé. Probouzení se totiž děje pozvolna a v etapách. A já si předávám štafetu snu z různých fází stavu vědomí až do úplného probuzení. Zdá se mi sen, já se pomalu probouzím a vím, že se mi zdál sen a tak na něj v tom polospánku vzpomínám, prohlížím si ho a vyprávím si ho, klidně můžu zase usnout. Když se vzbudím, necítím únavu, nebolí mě svaly, mám dobrou náladu a těším se, jak si sen zapíšu, protože mě fascinuje jeho dokonalá podoba, která ke mně mluví a já jí rozumím.

Jak se snilo dřív?

O závažnosti snu pro člověka vypovídá i vztah našich předků k němu. Výbornou ukázkou toho, jakou úlohu hrál sen v životě lidí, mohou být chrámy boha léčení Asklépia ve starověkém Řecku, kde se jako součást léčebné kúry vykládaly sny: „Jeho svatyně stála obvykle ve výjimečně krásné krajině, v podnětném prostředí. Svatyně se nazývala asklépieion. Bylo jich ve starověkém Řecku mnoho set. Měla vždy oltář, posvátný pramen, chrám zasvěcený bohu, oddělený okrsek pro votivní dary a desky, a hlavně místo nejdůležitější pro nemocného: abaton, tj. sál, v němž dotyčný spal přes noc v bezprostřední blízkosti boha, který ho navštěvoval ve snech.“ (pozn. 1) Nepředstavujte si však, že nemocný přišel, lehl si, měl sen a ráno byl zdráv. Příprava na léčebný sen byla zdlouhavá, propracovaná. Měla rituální charakter. Kromě toho, že se nemocný nacházel v krásném prostředí, tak věděl, že toto prostředí je „léčivé“, že se lidé uzdravují, na některých místech bývaly tyto komplexy popsány těmi, co se vyléčili (dnes tomu tuším říkáme kladná recenze zákazníka). Je jasné, že samotná příprava nemocného i prostředí, v němž se nacházel, byly stejně významné jako samotný spánek, v němž přišel léčebný sen. Příprava sestávala z rituálního omývání a koupelí, z modliteb, obětí a půstu i ze spoluprožitku uzdravení ostatních. Něčeho podobného jsme v nepopsatelně umenšené míře schopni dosáhnout, když jsme vytrženi z každodenních povinností a máme volno (tedy svátek, tedy čas, kdy se člověk nikoli ze sobeckých důvodů může věnovat sám sobě). Léčebné sny „dotyčný příštího dne vykládal Asklépiovým kněžím, kteří je interpretovali a sestavili na jejich základě plán léčby.“ (pozn. 2)

Jak sníme dnes?

V současné době se sny vážně pracuje psychoanalýza a psychoterapie, v nichž se sen stává součástí léčby. Podle švýcarské psychoanalytičky Vereny Kast se rozhodující sen dostavuje již po několika sezení. Tento sen má charakter léčebného snu, jaký přicházel k Řekům při chrámovém spánku. I když příprava pacienta je jiná. Pacient není na sen připravován půstem, meditací a modlitbami, nýbrž rozhovorem, rozhovorem o něm samém. Víra v boha Asklépia a celý symbolický systém byly nahrazeny důvěrou ve specialistu, který je trénován k tomu vám pomoci. Pacient je vystaven situaci, kdy mu někdo plně věnuje svou pozornost, na což nemusí být zvyklý. I to je pro něj určitá forma „svátku“. Oba, jak Řek, tak současný pacient se rozličnými cestami dostávají sami k sobě a k jádru problému. Jsou připraveni na sen, který se objeví v symbolické podobě. Tento sen zobrazí konflikt, který pacienta mohl přivést do stavu, v němž se nachází a z něhož se chce dostat.

Se sny samozřejmě můžeme pracovat i bez odborníka, buď sami, nebo s někým, koho máme rádi a komu věříme. Nevyprávějte sen přátelům, kteří o to nemají zájem. Pro vás to bude zklamání a pro druhé nuda. Mám ráda, když mi lidé vyprávějí své sny, považuji to za projev důvěry, zvlášť jsou-li to lidé, kteří svým snům přikládají význam a nevnímají je jako pouhé noční zmatky a bludy regenerujícího se mozku. S vlastními sny se svěřuji méně. A veřejně vůbec (snad jednou jsem napsala nějaký nesmysl na facebook), dnes ale udělám výjimku. Sen, který se mi zdál teď, kdy jsem měla krátkou dovolenou, tedy ve dnech zklidnění, je pro mě příkladem krystalicky čistého snu, kterého si velmi vážím:

Nad propastí

Byla jsem malý chlapec (snad kolem osmi až deseti let), možná černé pleti, tím si nejsem jistá. Ocitla jsem v podivném světě. Někde vysoko nad jehličnatými stromy. Viděla jsem jejich špičky. Ale i ty stromy samy o sobě byly monumentální, to znamená, že jsem mohla být až v několikakilometrové výšce. Seděla jsem na poraženém kmeni stromu, který se táhl do dálky (pozn. 3). Nebyl vidět ani jeho začátek, ani konec. Vše se ztrácelo v mlze. Byla jsem zkamenělá strachy, protože jsem měla závrať a každý neopatrný pohyb znamenal možnost pádu do té strašlivé hlubiny. Všechno to bylo rozlehlé, ten vysokánský les, jak do hloubky tak do dálky, byl nekonečný. Viděla jsem dokonce, jak nějaký člověk padá (byl maličký jako špendlík), zachytil se lehce nad propastí, ale udělal špatný pohyb a spadl úplně, nic jsem neslyšela, tak to bylo obrovské. Viděla jsem tu hloubku a nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem si říkala, že asi jediné řešení je zřítit se do hlubiny. Ale přiznám se, že do toho se mi opravdu nechtělo a tak jsem otálela a vyčkávala, jestli mě nenapadne nějaké jiné řešení. V tom se ozval hlas, hlas někoho, kdo patřil do toho lesa: „pokud natáhneš svou pravou nohu trochu víc do strany, zjistíš, že tudy vede cesta, po které se dá bezpečně jít“. A opravdu, vedle vachrlaté klády, která byla neschůdná a která umožňovala jenom stagnaci a čekání na pád do hlubin či zázrak, byla hned vedle snadno dosažitelná záchrana, širší cesta, kde netrpíte závratěmi a cítíte jistou půdu pod nohama. Vyškrábala jsem se na ni a pomalu odešla. Kam, to nevím, ale vím, že mi bylo dobře. Cítila jsem velkou úlevu a štěstí.

Na snech je krásné, jak dokonale popisují vaši současnou situaci. Na tomto snu bylo ještě krásnější to, s jakou jednoduchostí a hlavně důrazností to provedl. A navíc mi dal naději, že řešení zdánlivě neřešitelné situace je vždy po ruce (v tomto případě po noze). Stačí naslouchat dobrým hlasům ve vás či kolem vás.

pozn. 1 – SCHMIDBAUER, Wolfgang, Cesta psychoterapie. Od magie k vědě. Portál 2013, s. 97.

pozn. 2 – Ibid., s. 98.

pozn. 3 – Freud ve vás se asi ušklíbne, ale tenhle sen pro mě sexuální vyznění neměl a navíc jsem byla malý chlapec. Jediné, co jsem cítila, byl obrovský nezměrný strach, který se rovnal nekonečnosti toho lesa.

Doprovodná galerie fotek může být vnímána jako zobrazení snů během týdne a jednoho svátečního snu. Fotky jsou pořízeny D90 + Sigma 150/2,8 + blesk + stativ. Jen ta jediná, ta nejčistší je focena z ruky a za přirozeného denního světla.

We cannot display this gallery

allery id=40]

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *