V nemoci i ve zdraví

V nemoci i ve zdraví

Po delší pauze přidávám zamyšlení nad publikací Thomase Moora Kniha o duši, která v roce 2012 vyšla v nakladatelství Portál. Tato knížka mi pomohla lépe zvládnout obtížnější životní situace.

 

Čtu knihu. Když jsem si ji kupovala, měla jsem trochu pochybnosti. Je to kniha od amerického hlubinného psychologa a v Americe i v Evropě se stala bestsellerem. Přiznám se, že taková doporučení mě většinou spíše odradí. Přesto jsem po knížce sáhla. Napsal ji Thomas Moore a dal ji prostý název Kniha o duši. Měla jsem obědovou přestávku a chtělo se mi ji strávit jinak než čekáním na teplé jídlo, na pohon, který mě dovleče na konec dne. Knihy nakupuju podle nálady. Tentokrát jsem rozhodně neměla chuť na nějakou intelektuálskou ekvilibristiku, ani na poučnou historii se stostránkovým poznámkovým aparátem, ani na beletrii, tedy na jiný svět než je ten můj, v němž se tak ráda ztrácím nebo nacházím. Den nebo pár dní na to jsem si v antikvariátu pořídila studii od Françoise Coblenceové zvanou Dandysmus. To už jsem se ale cítila docela jinak, mnohem silněji s energickou vzpomínkou na dobu, kdy jsem se o symbolismus a dekadenci,  a tedy i dandysmus, intenzivněji zajímala a svůj zájem předávala dál. Ale zpět k náladě roztříštěnosti a Knize o duši.

 

„Zlý, nepěkná věc“

Občas se cítím velice chaoticky, nespokojená s projevy sebe sama, nervózní a strnulá. Je jasné, jak snadno se tato má nervozita přenese na druhé lidi. Tento chaos se projevuje tehdy, když se ocitáte v situaci, která pro vás není přirozená, což je dobře. Pokud vnímáte sami sebe, velmi brzy můžete najít své místo, které rozhodně nemusí být fixní. Můj chaos a nervozita tedy není nic výjimečného ani patologického, jsou to jenom protesty a námitky duše, chcete-li. Není to tak, že by Thomas Moore pro mě svou knihou přinášel něco objevného, něco, co bych nevěděla, nebo spíš něco, co bych netušila. Věci, o kterých píše, jsou velmi prosté. Kniha by se dala zjednodušit do zprofanovaného motta, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jenže člověk někdy potřebuje slyšet víc než prostý na dřeň oloupaný fakt, potřebuje slyšet příběhy, vyprávění, příklady. Potřebuje se začíst a potřebuje tu pravdu slyšet omílanou na sto způsobů. Moore tedy píše o rodině, o matce, otci, dětech, o narcismu, o lásce, o žárlivosti a závisti, o moci, o depresi, o nemoci, o práci a kreativitě. Využívá mytologie, opírá se o Junga a o své vlastní psychoterapeutické i pastorské zkušenosti. Poměrně velký důraz klade na pochopení sama sebe skrze sny, čímž je mi blízký. Knihu neberu jako návod, jak líp žít (na takové návody moc nevěřím nebo mi spíš slovo „návod“ v této souvislosti příliš nesedí), ale její části jsou pro mě inspirativní.

 

Když se objeví problém, Moore se ho nesnaží vykořenit: „Nemyslím si, že bych měl být v roli takového ničitele. Spíše se pokouším problém oné osobě představit tak, aby vyšla najevo jeho nezbytnost a dokonce hodnota.“ Moore píše, že všechny tyto deprese a úzkosti (ať už se jedná o nemoc, výčitky, nepříjemné pocity nebo různé závislosti) vyvolávají nutkání nezbytnosti změn. Jistě, když je vám zle, jdete za doktorem, psychologem nebo knězem a očekáváte, že vás dotyčný tíhy zbaví. Protože když vás něco bolí, už tehdy cítíte potřebu změny. Jenže pro Moora je důležité, aby pacient tu bolest prožil, poznal, přijal, pochopil a především, aby dohledal příčiny sám v sobě a ne v nějaké vnější nepřízni osudu, to totiž vede k bolestínství, sebelítosti a ukřivděnosti, což nebývají zrovna nejlepší pomocníci duševního zdraví.

 

Hovory těla a duše

Proč to vše tak sáhodlouze opisuji? Moje maminka (Pavóčisko nohaté) onemocněla(o). Není to nemoc zhoubná, ale přesto je to nemoc, která může více či méně měnit kvalitu života. Jediné, po čem pacient touží, je vrátit se do zdravého stavu, do stavu, kdy nepociťuje vlastní zranitelnost a křehkost těla. Do snu o nesmrtelnosti. Doktory vnímá jako mašiny na zázraky a upíná k těm bílým figurám na šachovnici svého života prosebný zrak i všechny své naděje. Zde opět Moore radí hledat (psychickou) příčinu nemoci v sobě, což může být velmi složité. Nejde o to vyzývat nemocného k nějakému sebeobviňování. To by bylo hrubé nepochopení Moorovy snahy. Nezapomínejme, že Moore je hlubinný psycholog, jak už jsem psala, opírá se o Junga, potažmo o mytologii, alchymii a literaturu. Jeho práce spočívá v představivosti, v interpretaci obrazů a metafor. Moore upozorňuje na neblahou skutečnost, že v současnosti naše tělo vnímáme jako stroj, ztrácíme schopnost ho pojímat obrazně, ztrácíme schopnost rozumět jeho řeči (řeči těla a rozhodně nemám na mysli jen gesta rukou, jejichž slovník můžete najít v kdejaké populární knihovničce).

 

Moore tvrdí, že „tělo je nejbohatším a nejvýraznějším vyjádřením duše. Duše se projevuje v gestech, hnutích, tvarech a fyziognomii těla, v teplotě a podráždění kůže, v oblečení – prostě v nesčetných výrazových formách.“ My se ale mylně domníváme, že když nám špatně pracuje srdce, tak nám za něj dají strojek, když nám nepracuje ledvina, tak nám ji prostě vyfiknou a když máme pupínky na obličeji, tak si je pomažeme mastičkou a ony zmizí. To, jak zaměňujeme tělo za stroj, se projevuje například v posilovnách, což je pro mě ekvivalent bezduché mučírny (nerada bych se někoho dotkla). Do posilovny jsem párkrát zavítala, ale to jen proto, abych potěšila kamarádku, která tvrdila, že je to zdravé a já jsem nevěděla, jak oponovat. Pro mě je to prostředí nesmyslné. Posilovací stroje se vám vysmívají do ksichtu: protože jste si postavili dálnice, sídliště, obrovská nákupní centra a ještě větší parkovací domy a jedinou zeleň potkáváte leda tak na hřbitovech, budete tady běhat jak křečci v kolotočích, abyste získali to, pod čím vy si naivně představujete zdraví a krásu.

 

Jednoduše v sebekrásnější posilovně či wellness centru, ani v pilulkách s vlákninou zdraví těla a duše nehledejte. Moore vybízí k tomu, abychom poslouchali, jak k nám tělo mluví a dokonce, abychom s ním také mluvili. A jako příklad uvádí svou představu rozmluvy s ledvinami: „Jste spokojené. (…) Neudělal jsem vám něco, co by vás skličovalo?“ Přiznám se, že když jsem tuto část četla, neubránila jsem se úšklebku. Ano, může to znít směšně, může to znít trochu „americky“, zůstaneme-li v předsudečném zajetí. Moore nabídl obraz, nejjednodušší antropomorfizaci (dialog s ledvinami), já jsem se mu vysmála, ale jenom proto, že jsem si obraz vyložila doslova a přetvořila jej v grotesku. Jenže „tělo bez imaginace směřuje k nemoci. V době nemoci lze tělesné utrpení považovat za sen o zhroucení těla.“ Proto se Moore po celou četbu snaží čtenáře nalákat k tomu, aby se svou představivost o těle a duši nebál rozvíjet. Moore rozhodně nepatří mezi ty, kteří vám vyrvou antibiotika od huby a vyženou vás v horečce a v županu obejmout strom. Jen upozorňuje na to, že to, co přichází z vnějšku, není všemocné.

 

„Pohled naší kultury na tělo je co do představivosti velmi chudý. Naše doba jako jediná v dějinách odmítá vidět tajemství v těle a ve způsobu, jakým vyjadřuje nemoc.“ Volá mi mamka, z nemocnice. Má pro mě dobré zprávy, je jí mnohem líp, léčba konečně zabírá. Do telefonu zní radostně a říká, že nechce nic zakřiknout. A můžu já sem vůbec něco psát? Abych taky něco nezakřikla. STOP! Teď si všimněme, v jaké chvíli věříme v sílu slova a představivosti. Už jen tehdy, kdy se stáváme pověrčivými! Tedy tehdy, kdy se bojíme, aby se dobré nepřevrátilo v pravý opak. Ale když je nám zle, slepě věříme jen chladným medikamentům. S tělem odmítáme navázat kontakt ve chvílích, kdy by mu to mohlo pomoct. A když nám přes cestu přeběhne černá kočka, raději třikrát oběhneme kanál a změníme směr, jen aby se náhodou něco nestalo. Pro jistotu dodáváme slovo „náhodou“, protože jsme všichni přeci velmi racionální, ale uznáváme, že náhoda je blbec, s kočkou by to přece vůbec nesouviselo. Nejsme včerejší!

 

Mám radost, že se mamce ulevilo, její vyčerpání (zejména psychické vyčerpání, které jsem sledovala) mi dělalo starosti. Nebojím se žádného zakřiknutí, protože její optimistické naladění a elán jsou nakažlivě léčivé. Jen bych si přála, aby se naučila rozprávět si s tělem. Mám ale pádné podezření, že už to v nemocnici tajně trénovala.

 

Galerie, která je součástí tohoto článku, vznikla při jedné z návštěv mamky v nemocnici, fotila jsem však spíš před a po návštěvě.

 

4 komentáře

  1. Ondra
    Úno 14, 2013

    Skvele. Super. Inspirativni. Knihu bych si precetl.. ale asi bych ji nerozumnel.

    Maminka je jediny pavouk, kteremu preju zdravi.

    • Ouplň
      Úno 14, 2013

      Ondro, díky i za Pavóčisko 🙂
      A té knížky se opravdu nemusíš bát, je srozumitelná, psaná s velkým ohledem na čtenáře, aniž by z něho dělala blbce. Ráda půjčím.

  2. Ivana
    Úno 18, 2013

    tleskám. i mě jsi inspirovala 🙂 a z maminčina zlepšujícího se zdraví mám radost

    • Ouplň
      Úno 18, 2013

      Děkuji, Ivčo (i za propagaci :))
      Pavóčisko už si šněruje všech osm „botou“… ve středu by mělo z nemocnice vesele vyběhnout.

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *