Adamov

Adamov

Adamov je dost bizarní město na to, aby se mi tam líbilo, minimálně aby mě při jeho návštěvě přepadl pocit, že z denní rutiny mě někdo vytáhl zrezivělým hákem a mrštil mě do okurkového láku, v němž si plavu a nenacházím dno ani stěny sklenice.

Občas mezi tempy narazím do cibule, nebo se mi noha zamotá do větví kopru. Zkoprním? Ne, plavu dál a v té kyselé a zakalené vodě najednou začíná svítat, jak v mlze se světelní hadi doplazí do mých zorniček, voda zprůzrační a já se rozhlížím a vidím dál a pak ještě dál, až uvidím úzké a poměrně hluboko zařízlé údolí z obou stran opentleno soustavou kopců. Táhne mě to tam, nejsou to žádné pudy či instinkt, tahounem je spíš proud nebo setrvačnost, ale možná se ty čtyři pojmy od sebe zas tolik neliší. Při návštěvě nových míst však příliš neuvažuju, spíš vstřebávám atmosféru jak plejtvák kril.

Prdel světa říkáme místům, která jsou tak trochu „upozaděna“. Podíváme-li se na Adamov očima erotika nebo symbolisty, uvidíme dvě stehna nebo kolena necudně rozpojena. Mohlo by nás tedy zajímat, co se nachází v hloubi údolí. Je to továrna. Možná i ta na absolutno. Ordinérní města a vesnice mívají ve svém středobodě náměstí nebo náves, netoliko Adamov, ten tam má továrnu. Mamutí haly, roury, komíny a celkově ten průmyslový zmatek tvoří srdce Adamova. Kolem ní, tedy na vnitřní straně stehen, kolen, lýtek, kotníčků a chodidel vypučel porost domů. V přírodě jsme zvyklí na to, že v čím větší nadmořské výšce se nacházíme, tím menší stromy potkáváme, nejprve se opíráme o duby, pak o rozcuchané borovice, výš už klekáme ke klečím a nakonec se klaníme mechům a lišejníkům s čelem rozbitým o kameny, neklejeme nikdy, protože na čistém horském vzduchu i krvácející čelo chládne rychleji. Jenže výstavba města, to není les, kosodřevina ani kleč. Adamovský civilizační porost jde tomu přírodnímu navzdory. U řeky jsou nízké domky (předkové nebyli blbci, zůstali u vody a nehráli si na hromosvod), směrem výš pak dvoupatrové a nejvýš se vypínají paneláky s dvanácti patry, pokud mě paměť neklame. Železnice vede samozřejmě dnem údolí, ale snad každému vnímavějšímu projíždějícímu spadne brada, když sviští Adamovem. Paneláky uprostřed lesů se zas tak často nevidí. Tady nemůžu nevystoupit, říkala jsem si pokaždé, když jsem si za jízdy prohlížela tu skládanku z obyčejných chalup, buržoazních vilek a komunistických „ubytoven“ do nebe se tyčících.

Lidi, pokud nějaké potkáte, se v Adamově pohybují po vytyčených cestičkách, z dálky vypadají jako otroci při stavbě pyramid, jen jdou s prázdnou, nahoru nebo dolů. Adamovské kopce jsou prudké, takže je město nasekáno na jednotlivé terasy, jinak byste pořád klouzali po svahu dolů, což by znamenalo, že by všechny přejel vlak a město by se rychle vylidnilo. Ale spíš by se sem hodila rýže než paneláky. Město nemá žádný střed, ten zabírá výše vzpomínaná továrna, a tak se lidé scházejí v menších centrech – hospod je na každé terase nepočítaně. I já jsem v jedné z nich ukotvila. Horko bylo šílené, beton a panely nejsou zrovna materiálem oázy. Všude jsou drolící se schodky, puklé dlaždice, zrezivělá zábradlí a ztrouchnivělé lavičky. Snaha o parkovou úpravu větších prostranství je marná. Hodně míst působí neutěšeně a zmatečně. Adamov je celý takový nedořešený. Jako by někdo permanentně odskakoval od plánů, které v rozličných dobách kreslil. Šplhám se nahoru, pak zas dolů, není dle čeho se orientovat, ani kostel tu není dominantou, i když skrývá pravou perlu (Světelský oltář, několikametrový pozdněgotický fragment vyřezávaného oltáře). Kostel stojí vedle zdravotního střediska. Stánky pro tělo a duši. A v jejich těsné blízkosti se nachází kosmetika; kdyby se totiž doktorovi nebo knězi něco nepovedlo, je tu možnost nasadit si slušivou masku. Funkční náměstíčko, jen co je pravda.

Já se ale nezamaskuju ani náhodou, nesu foťák, což by ani tak nevadilo, ale mám na něm nápadně dlouhý objektiv (70-200mm) a s tím člověk v Adamově inkognito kariéru netrhne. Takže, ač velmi nerada, jsem byla středem pozornosti nedělních procházkářů. „Chlapi, úsměv, budete se fotit!“ huláká hospodský. Za tři minuty jsem seděla u stolu a měla před sebou pivo gratis na účet podniku. Chlapi mluvili zčásti se mnou a zčásti mezi sebou, ale dostatečně nahlas a artikulovaně, takže i pro mě. Třeba o tom, že tam, kde jsou dnes paneláky, byla dřív pole. Stál tam přede mnou i pamětník. Chlapi na něho: „však ty už tu žiješ přes padesát let.“ Nevím, jak vy, ale já se netěším na dobu, až mi toto bude někdo říkat. Taky z toho nebyl dvakrát nadšen, ale zhostil se své role statečně, prohloubil své vrásky kolem úst a očí a v tričku „go and run“ jal se líčit, kde co bylo a nebylo.

Během chvilky mi začalo připadat, že jak dojde na běžné řeči denního života, je to všude ve výsledku stejné. Přetřásá se, kdo s kým, jakmile kolem prošlo pár „tematických“ dam, dále jsem byla svědkem vymáhání dluhů a následného proslovu pana hospodského o zlotřilosti hazardu ve všech jeho podobách: „já nemám ve svý hospodě ani jeden automat“. Naťuknuto bylo pár osudů těch, kteří hrají a prohrávají. „Snadno se zde člověk naučí pít, proč fotíte Adamov, tady není nic k vidění, nic tu není, ale vyběhněte na kopec a vyfoťte si nějakou pěknou krajinku, tady není nic, podívejte se na ty lidi kolem.“

„Nejlepší by bylo, kdyby to tu zatopili. Však tu měla být přehrada. Hehe, jezdili bysme až do Brna na loďkách,“ smál se jeden. Zatímco druhému při pohledu na obzor tuhnul úsměv.

„Bude bouřka“

„Hovno bouřka“, ukázal muž směrem na nebe. To, co zrpvu vypadalo jako temný bouřkový mrak, začalo pukat a z puklin, které mohly mít tak kolem třiceti metrů se lila voda, nejdřív hutná jako krev, později, když už jsme se vznášeli v zatopeném adamovském údolí, se čeřila, vířila a čistila, aby se nakonec uklidnila a pročistila docela a my, stále ještě s půllitry v rukách, jsme nabrali směr Brno. Elegantním výletním tempem zevlouna první kategorie jsem se dostala zpátky domů. Ušetřila jsem za vlak a zbylo mi i něco fotek pořízených těsně před potopou.

 

 

Share

6 Comments

  1. dan
    Srp 5, 2012

    Ta první fotka původního osadníka se mi obzvlášť líbí.

    • Ouplň
      Srp 6, 2012

      Tak to je fajn.

  2. Gába
    Srp 6, 2012

    A víš, že jsem tam nikdy nebyla a vždy mne cestou skrz tajemné město A. , pohledem přes ušmudlané okénko vlaku, napadlo poctít tuto lokalitu návštěvou? Jinak krásné počtení- tvé obraty- toť pastva pro okoralý mozek „češtináře“ a fota pastva pro oko:))…

    • Ouplň
      Srp 6, 2012

      Gábi, děkuji! A určitě příště vystup, stojí to za to.

  3. ivana
    Srp 23, 2012

    Macino, fakt to máš zase pěkně napsaný. Jak říká Gabča, je to pastva :)
    Těším se na Tvoje další plky :)

    • Ouplň
      Srp 23, 2012

      Děkuji, maminko :)

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>