Vybledlá vzpomínka

Vybledlá vzpomínka

Některé příspěvky sem vkládám s opravdu úctyhodným zpožděním. Do Údolí Chlébského potoka jsem se  spolu se třemi fotografy doplazila tuším v sobotu 31. března (tohoto roku). Plazila jsem se však pouze já.

 

Důvod, proč mi měsíc a půl trvalo, než jsem se rozhodla zveřejnit fotky a napsat o tomto výletu, jehož cílem bylo nafotit bledule jarní, několik slov, je ten, že v životě člověka existují věci, jimiž se nerad chlubí a někdy se ocitá ve stavech, kdy ví, že mlčeti zlato bude nejvhodnější reakcí.

 

Článek o tomto výletě už sice vznikl, ale mé tehdejší rozpoložení mi bylo tak nemilé, že jej nemůžu ani číst, natož připíchnout někam do éteru. Zas tolik se z kůže svlékat nemusím. Do Údolí Chlébského potoka nás vedl Ondra, který, když tam byl minule, zabloudil. Cestu k potoku hledal na hřebeni. Usoudili jsme, že je rozený vůdce a že mu můžeme věřit. Lidé jezdí do těchto míst na začátku jara, protože oblast kolem potoka se změní v zelenobílé pásmo táhnoucí se několik kilometrů podél vody. Musí tam být nádherně za slunečného a třeba i chladnějšího ale jasného dne, kdy si poklidně vykračujete kolem vody a vaše oči odpočívají v té bělobě. Bledule na bleduli, kebule na kebuli, desetitisíckrát zmnožené bělmo, nebo snad místo, kde končí vyloupané oči vyplakaných hlav? Ne ne, je to konejšivá končina, nic tragicky dramatického.

 

V tom slunečném dni tam lidé korzují a vpíjejí se do přírody, fotografové si fotí svá makra a všem je hej, protože povzbudivá energie vody a lesa je snadno přenosná i na člověka, asi podobně jako klíšťová encefalitida. Ale proč mě tak třeští hlava a mám pocit, že mi vypadnou oči z důlků? Jet na fotovýlet s kocovinou je mladická nerozvážnost. Včerejší pivo s třešničkou tří malých slivovic domácích se mi teď vysmívají. V hlavě mi kutá stádo neúnavných permoníků. Museli mi nějak rozšroubovat mozkové závity, protože když jsme došli ke stánku, který je propylejemi k chlébským běhounům bledulí, nenapadlo mě nic moudřejšího, než si dát malé pivo! Malé pivo pro velkého blbce! Tak mohla znít objednávka. Možná by bylo lepší přestat vyprávět a dát slovo fotografiím, které naštěstí, narozdíl od příběhu, nejsou kompromitující.

 

Každý, kdo kdy okusil radosti kocovinového vytržení, se sám dovtípí, jak moc se mi od té chvíle musel výlet líbit. A abych si to vyžrala do dna, vzpomínate na slunečný den, o němž jsem se zmínila? Tak žádný takový se ani náhodou nezjevil. Slunko na dovolené, teplo na nemocenské. Zataženo, občasné mžení, vítr, že to rvalo hlavy bledulím a zima, což už je takový refrén mých posledních výletů (bledule, Holandsko, minulý týden vodácká Sázava). Ale kdo by neměl rád tragikomičnost?

 

Lidé dobří, co vám mám vyprávět, buďte rádi, že jste v ten inkriminovaný den seděli doma v křesle a ospale popíjeli horké thé. Protože návštěvníky Údolí Chlébského potoka, kteří se v ten den přes nepřízeň počasí odhodlali k romantické procházce, upřímně lituji a veřejně se jim omlouvám, že jsem svými excesy zhatila obohacující chvíle s něžnými bílými kvítky. Lidé, naštěstí jich nebylo moc, kteří se trousili kolem potoka, totiž mohli narazit na mě. Setkání se mnou je za normálních okolností věc zcela neškodná, esteticky nepobuřující. Leč v krizové chvíli, kdy nade mnou bolest a čerstvý iontový nápoj z chmele převzali vládu, jsem opravdu nezáviděla bezbranným kolemjdoucím. Nač chodit kolem horké kaše, skoro doslova. To pivo se ve mně dlouho neohřálo, nějaká moralizující pradlena mi začala ždímat žaludek a všichni víme, jaký fyziologický jev nastane, když je na žaludek činěn nepatřičný nátlak. Ach bože. Já osobně už pro to mám svůj vlastní pojem… jsou to šakalí léta (naštěstí jde spíše o chvíle, ale šakalí léta je pro mne terminus technicus, kterým přiměřeně opisuji, že jsem vrátila přírodě, co mi nepatřilo).

Foto: Ondřej Uhlíř

 

Zdá se vám, že není možné, abych zmáčkla v takovém stavu spoušť? Mně taky. Ale pár fotek (kromě té první v následující galerii) je důkazem, že se něco dělo. Je pravda, že na nějaké sofistikované nastavení mi nezbylo moc sil. Končím s pokáním. Z bledule jsem(jsme) po této zkušenosti vytvořila(i) (byl to myslím kolektivní nápad) neologismus, a ten zní: „blejdule“. Blejdule patří tak do stejné skupiny slov jako Ouplň a myslím, že minimálně na tomto webu pokvetou.

 

Share

2 komentáře

  1. ivana
    Kvě 28, 2012

    🙂
    vydařený výlet, jen co je pravda 🙂

    • Ouplň
      Kvě 28, 2012

      Jednoznačně!

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *