Holandsko – den druhý

Holandsko – den druhý

Pár poznámek k našemu holandskému výletu (je zase půl třetí ráno, nejlepší čas pro sepisování dojmů).

 

Nakonec jsem si řekla, kam jinam jsem mohla jet s půlroku prošlou občankou než právě do Holandska? Když si ale tu větu pročítám znova, uvědomím si, jaký blábol to vlastně píšu. Kamarád Dan na konto mé prošlé občanky naznal, že jsem neorganizovaná. Třeba to měl být skrytý kompliment. Na druhou stranu, zas tak neorganizovaná být nemůžu. Stačila jsem se sbalit dvě hodiny před odjezdem a nic zásadního jsem nezapomněla, dokonce jsem si na poslední chvíli půjčila i deštník, je pravda, že jsem ho vracela až minulý týden a trochu mi zatrnulo, protože jsem měla za to, že jsem deštník zapomněla v hostelu pod postelí, kam jsem si jej dala vyschnout. Podpostel je divné místo na vysychání, můj bratr je svého času používal jako prostor pro plísňové experimenty s nezkonzumovanými školními svačinami.

 

Pokud jsem v jistých ohledech neorganizovaná já, tak příměr k Holanďanům rozhodně není ten pravý. Holandsko je asi ta poslední země, která by touto vlastností oplývala. Jak by někdo neorganizovaný mohl vysušit polovinu země a začít bez obav žít pod úrovní hladiny moře? Jak by někdo neorganizovaný mohl přistoupit na specializaci v umění? Jak by někdo neorganizovaný mohl dovolit, aby kdokoliv mohl beztrestně prodat, koupit a zapálit si na ulici jointa? Holanďané vědí, jak dostat chaos pod kontrolu. Povolovat zakázané ovoce, to bych neviděla jako výraz volnomyšlenkářství, je to spíš velmi nacionální úvaha. Co není zakázáno, už tolik neláká, ale protože je to zakázané jinde, tak nakonec přiláká. Turisty. Turisty jako jsme byli my?

 

Město hříchu?

Do Amstredamu za sexem a drogami? Přátelé, bydleli jsme asi tak 50 metrů od pověstné uličky (ve čtvrti De Wallen), kde vysedávají dámy ve výlohách a nabízejí své bílé maso k upotřebení, k neustálé recyklaci. Ovšem spali jsme v hostelu, v jehož společenské místnosti se placatil obrovský nápis Ježíš je nejlepší. Hostel byl rozdělen na ženskou a mužskou část a jeho hosté měli možnost navštěvovat mše. Bylo to příjemné místo. V našem dámském velepokoji s námi bydlely slečny, které přes den nakoupily hadýrky v místních obchůdcích, aby večer vyzkoušely jejich kouzlo. Navlékly se do toho všeho, samý volán, krajka, kanýr. Horečka nadcházející noci byla asi tak spalující, že si zapomněly sundat cedulky s cenovkami. To už měl člověk pocit, že si jdou slečny sednout do jedné z rudých výloh.

 

Keukenhof, deštníkové zahrady

My, vyždímaní po sedmnáctihodinové cestě autobusem, kdy například já jsem chvílemi nabývala velmi intenzivního pocitu, že se měním v archeologický nález typu skrčenec, jsme zalehli kolem jedenácté do regálů a spali až do rána v úžasné vodorovné (!) pozici. Navíc po těch sedmnácti hodinách následovala procházka po tulipánových zahradách v Keukenhofu, kde o sexuálním či drogovém turismu rozhodně nemůže být řeč. Je to místo počestné, plné květin a lidí, co mají v hlavě cibulky, které si zasadí na své zahrádce, aby jim tam vykvetl malý Keukenhof. A tak se tam všichni tak nějak mravně procházejí mezi těmi vůněmi a všechno je takové biedermeyersky buclaté, i pocity. Tedy byly by, kdyby svítilo slunce a foukal mírný vánek, který vám bude čechrat kučery, lokýnky a licousy.

 

Když jsme do Kekuenhofu přijeli my (v osm ráno s kruhy pod očima), tak pršelo. Pak se přidal vítr a následně i geometrickou řadou rostoucí zástupy lidí, kteří se přijeli podívat na kytičky. Ale jediné, co viděli, byly děstníky a další řady návštěvníků. Ale přílivové vlny tulipánomilů měly sílit, stejně jako pravidelné provazce deště, proto bylo na čase z tohoto bohujistěmilého místa zmizet. Cílem některých z nás bylo nafotit makrofotografie. Já jsem měla půjčené mezikroužky, které z mého objektivu na čas makro udělaly. Jenže ono to chce taky něco málo trpělivosti, trochu víc světla a trochu méně větru a deště. Když jsem „zbožně“ poklekla k záhonu a snažila se zaostřit na třepotající se hlavici tulipánu, musela jsem chvíli vypadat jako jedinec s poruchou autistického spektra, komíhala jsem se dopředu, tu dozadu, až mi po čase můj pohyb připomněl Poeovu povídku Jáma a kyvadlo. Nechci tvrdit, že jsme to vzdali, ale únava a zima se staly našimi dočasnými diktátory. Ani k moři jsme se nedostali. Zbytek soboty a celou neděli jsme měli na potulky po městě hříchu, Amsterdamu.

 

Turistické tempo

Kdybych byla v Amsterdamu sama, hned bych si začala vytvářet mentální mapu tak, že bych chvíli bloudila, pak se zase v mapě našla, řekla si „tady stojíte“ a šla dál. Takhle bych prokřižovala svým tempem centrum nebo i kus periferie a nemusela stále hledat své kamarády a dávat pozor, abych se nezaběhla. Ve skupince deseti lidí jsem se nechala vést, občas mě popadl vnitřní amok a já chtěla vědět, kde jsem, takže jsem prováděla pravidelné nálety na kamarády s lepší mapou, než jsem měla já. Na poslední chvíli jsem si koupila průvodce Amsterdamem, o kterém se domýšlím jediné, asi byl taky dělán na poslední chvíli. Ten den a půl byl pro mě málo. Když jsem byla minulý rok v Londýně, pobyla jsem tam asi pět dnů, i to bylo krátké, ale přece jen jsem šla některými ulicemi víc než jednou, to se nám v Amsterdamu stalo taky, ale byl to efekt spíš nežádoucí. Neměla jsem prostě pořádně čas Holanďany pozorovat, z těch střepin, co jsem viděla, můžu těžko vyslovit nějaký ucelený dojem. Viděla jsem lidi válící se na nábřeží spokojené jako kočky, viděla jsem lidi tančící na ulici, byla to nějaká pojízdná párty, z maringotky vyhrávala hudba, které bych se klidně podvolila, snad i na střeše toho stánku sedělo pár lidí, ostatní křepčili, pili, kouřili, my jsme ale museli běžet, tak jsem jen rychle vyfotila rozesmáté tváře s květinovými věnci na hlavách. Podobných veselostí jsem si všimla i na hausbótech, to je vůbec skvělé bydlení, které jim závidím, když si představím, že se každou noc dokolébám do snu…

 

No a kola. Tak ta mají přednost. Holanďani ve vás snadno a rychle vybudují podmíněný reflex, kterého se jen tak nezbavíte, při zvuku cyklistického zvonku se z vás na čas stávají zkušení akrobati, skokani na nejbližší bezpečné místo. Že jsem neskončila v jednom z všudypřítomných grachtů, je mi spíše záhadou.

 

Ty domky! Vypadají lidsky, hlavně tím jak se kácí na všechny strany. Na mě ty ulici působily, jako by měly čtyři promile ve spárách mezi cihlami. A všechny na parcele brněnského hotelu Avion. Útlé a vysoké. Hák, pomocí něhož se stěhuje nábytek, jsme dokonce viděli v akci.

 

Mám někdy dojem, že když člověk pořád jde a chce něco vidět, tak nevidí nic. Na poznání města potřebuji pomalejší tempo, jsem pozorovatel a násoska atmosfér, ve cvalu to moc neumím. Ne, že bychom běželi a nedívali se vpravo vlevo, vlastně jsem se docela táhli, jen najednou byl večer a my jsme nastupovali do autobusu, aby se z nás zase na chvíli stala obdoba archeologického naleziště. Výlet to byl pěkný, s Amsterdamem jsem si podala ruku, tak snad si příště sedneme aspoň na kafe.

 

O novou občanku jsem si zažádala. Když mě paní fotila, naznala, že se tvářím šibalsky, takže ideální ksicht pro další výlet.

 

Share

2 komentáře

  1. ivana
    Kvě 16, 2012

    A pak že nic nenapíšeš, že nemáš morálku 🙂

    • Ouplň
      Kvě 16, 2012

      No jo, Pavoučku, už se to lepší, jen bych si mohla vybrat jiný psací čas, než je čas nad ránem. Ale tehdy se prostě píše nejlíp, člověk si připadá, jako by byl sám na zemi…

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *