Spálená stehýnka

Spálená stehýnka

Veřejné záchodky na Moraváku – děje se to tam jenom mně, nebo s tím máte někdo obdobné zkušenosti?

Paní se mnou vždycky naváže velmi družný rozhovor. Pokaždé když si jdu umýt ruce, už má připraveno téma. Tentokrát ke mně přistoupila s umělohmotnou krabičkou naplněnou něčím a ustaraně se mě zeptala: „Co si o tom myslíte?“ zírám do toho jak náš kocour do stupačkové šachty, kam toho nechutně rychlého pavouka viděl přece lézt naposledy – tak kde je!? Na dně krabičky leželo asi šest stehýnek mini kuřete. „Je to spálené?“ ptá se úzkostlivě. Řekla jsem, že se mi to zdá trochu připálené. „Já to věděla, to je sviňa. To si říká kamarádka!“ Chtěla jsem její výbuch nějak zmírnit a tak jsem navrhla, že by se ta lehce přismahlá strouhanka mohla třeba seškrábnout. „Tak to měla udělat sama!“ zahořekovala nešťastnice. Otevřela jednu z kabinek a odmotala kousek papíru a podala mi jej jako ručník. Děkuju.

 

„Tohle nemůžu přinést synovi,“ pokračuje v žalozpěvu „ten by se mi vysmál. To by byl trapas.“ Na chvilku se mlčky zamyslí. „Víte vy co, já to teda odškrábnu, když řikáte.“ Souhlasím a opatrně couvám k východu.

„Já mám v sobě takovou bolest!“ Zastaví mě. Ten autobus. Možná ho nestihnu… Ale jede ještě jeden.

 

„Včera jsem nechala utratit psa. Německý ovčák. Měla dvanáct a rakovinu k tomu a taky klouby špatný.“ Popisovala mi martyrium nemocné fenky. Sledovala jsem její na blond obarvenou hlavu, její rudou rtěnku, která tvar širokých rtů rozhodně nekopírovala, sledovala jsem její dobrácké srdce a modré oči. „Lehla jsem si k ní na zem, v noci, bylo mi to jedno, že ležím na zemi. Ona jen pořád kňučela. Doktor říkal, že to lepší nebude. Ta rakovina se dostala do té fáze… no, bujení, víte.“ Dneska byla prý kremace. Pořád žmoulá tu krabičku se spáleným kuřecím. Dali jí na vybranou mezi levnější a dražší. „Ale vždyť tomu psovi už je to jedno a já jsem sociálka.“ Oči se jí leskly.

A co takhle štěňátko, snažím se trochu nešikovně.

„Ale takového věrného psa už nenajdu!“ volá na mě, i když stojím na dosah ruky.

Tu nabídku jsem si dovolila vyslovit jen proto, že šlo o zvíře? „Jen“ o zvíře? Co bych jí „nabídla“, kdyby mi vyprávěla o kremaci manžela?

„Nic nechci, vždyť já jsem za těch dvanáct let nebyla ani nikde u moře.“

„A tak si tady celej den přemýšlím, jestli ona se na mě teď nezlobí,“ mučí se dál paní. „Ale taky jsem jí říkala, že tam za ní stejně za chvilku přijdu. No co kroutíte hlavou. Mně je šedesát.“

„Ale to jste ještě mladá. Moje babička má osmdesát,“ říkám.

„To je ještě dvacet let, že?“

„Jo, dvacet,“ schvaluju její počty.

„A to jste mě potěšila,“ vyprovází mě až na schodky. „A neměla bych si pořídit třeba kočku?“ mává mi.

Pro někoho, kdo žil dvanáct let se psem, bude kočka možná překvapením, ne pro každého milým. Každopádně se paní příští týden chystá do útulku.

Já vím, že je jí šedesát a že má syna, vím i kolik mu je a jak je „stavěnej“ a že žije s ní a je mu tam prý dobře. Od mámy, která se postará, se mu nechce. Vím, že má jít do důchodu a vím, že i v důchodu hodlá pracovat. Vím to, protože jsme se už spolu asi čtyřikrát takhle bavily, pokaždé přišla s něčím, co ji trápí, vymluvila se a bylo líp. Aspoň to tak vždycky vypadalo. Jen nevím, jestli si mě pamatuje a taky nevím, jak se jmenuje.

Share

2 komentáře

  1. Eva
    Kvě 10, 2012

    Jak ty to děláš? 🙂

    • Ouplň
      Kvě 10, 2012

      Prostě jdu na záchod ;D

Napsat komentář: Eva Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *