Hija de la Luna

Hija de la Luna

Psáno pár hodin před úplňkem. V sobotu jsem se vypravila na Stránskou skálu. Den, jak si vzpomínám nebo vymýšlím, se podobal krystalu pravidelného utváření. Asi tři čtvrtě hodiny jsem strávila na Hlavním nádraží čekáním na spoj. Sledovala jsem kálející holuby a  němé tváře lidí cestujících vpravo nebo vlevo od mého těla, poslouchala jsem hudbu a jak je mým zvykem, byl to jen jeden song, šest hodin stále týž. Na Stránské skále jsem nebyla sama. Lidé po skupinkách, po dvou nebo v jednotlivcích ctili spletité výmysly cest. Z výšky jsme mohli vypadat jako dezorientovaní mravenci. Sluchátka v uších mě však od okolního světa dostatečně izolovala. Hudba mi před očima vytvářela nekonečný klip, bylo to něco od Depešáků, čímž jsem si úspěšně naordinovala pocity vyděděnosti...

Léčky Leicy

Léčky Leicy

Vídeňský Kunst Haus, ta euforicky barevná budova, jejíž architektonické přílepy se ohýbají podobně jako thonetky, k jejichž výrobě dům původně sloužil, tato budova zdivočelých tvarů a barev hostila do 26. února 2012 výstavu černobílých fotografií proslulého, v téměř ikonu proměněného reportážního fotografa francouzského původu Henriho Cartiera-Bressona (1908-2004). Do Vídně jsme se vydali v sobotu. Bylo mrazivo a fičel silný vítr; tato neměnná proměnná posledních týdnů zhatila původní plán nechat se inspirovat výstavou a pak nafotit sobotní Vídeň à la Cartier-Bresson. Po výstavě jsme byli větrem přenášeni od kavárny ke kavárně, kde jsme nad čajem nebo kávou svorně rozlamovali naše mražené prsty, ne nepodobné těm rybím. Jedno zavátí nás zaneslo do kavárny, kde...

Melancholie šicího stroje

Melancholie šicího stroje

Něco velmi melancholického pro tyto bílé dny a noci. Je zima, postihlo mě mlčení a létací sny. b

Eddie Vedder – Long Nights

Flirt se zubatou, která nosí protézu

Flirt se zubatou, která nosí protézu

Jsou sny, které se k člověku opakovaně vracejí. Jeden ze snů, který čas od času okupuje mou noc, je sen o válce. Do války mě asi jako první zavedl Remarque v Jiskře života, o chvilku později pak Ladislav Fuks svým skvělým románem Pan Theodor Mundstock a Spalovač mrtvol. Válečné romány ani filmy nevyhledávám. Příliš intenzivně je prožívám, což je značně vyčerpávající. Když takové knihy čtu, víc než kdekoliv jinde se identifikuji s postavou, pak jen ztěžka obracím stránky a ploužím se tím papírovým životem, který tak snadno shoří. Po dočtení je ze mě popel, jenž se v noci míchá s neznámou kapalinou, a pak houstne ve snové obrazy. Ty úzkostné pocity v nich jsou tak bytostně mé, že si po probuzení dovolím tvrdit, že mám bezprostřední zkušenost s druhou světovou...

Jeden den bez lidí

Jeden den bez lidí

Občas je zapotřebí být sám, aby se myšlenky přestaly tlačit, narovnaly se do špalírů a dávaly jedna druhé přednost tak, že si nakonec všechny sednou na zadek a dají na chvíli pokoj. Samoty lze docílit kdekoli, ale snazší je to v cizím prostředí. V sobotu jsem si řekla, že v neděli pojedu do cizího prostředí, paradoxně se to cizí prostředí nachází pár kilometrů od mého rodného města a jmenuje se Šebetov. Záminkou k cestě do této vísky byla fotografie. Už pár let, co vlakem projíždím Šebetov, obdivuju rozpadající se továrnu, pokaždé když jedu kolem, říkám si: jestli mi ji strhnou! Dlouho jsem snila o tom, jak si továrničku nafotím, dostanu se blízko a do útrob, prolezu ji skrz na skrz jako šváb potrubím a nafotím ji černobíle, protože to mají trosky rády. Přes...