Vybledlá vzpomínka

Vybledlá vzpomínka

Některé příspěvky sem vkládám s opravdu úctyhodným zpožděním. Do Údolí Chlébského potoka jsem se  spolu se třemi fotografy doplazila tuším v sobotu 31. března (tohoto roku). Plazila jsem se však pouze já.   Důvod, proč mi měsíc a půl trvalo, než jsem se rozhodla zveřejnit fotky a napsat o tomto výletu, jehož cílem bylo nafotit bledule jarní, několik slov, je ten, že v životě člověka existují věci, jimiž se nerad chlubí a někdy se ocitá ve stavech, kdy ví, že mlčeti zlato bude nejvhodnější reakcí.   Článek o tomto výletě už sice vznikl, ale mé tehdejší rozpoložení mi bylo tak nemilé, že jej nemůžu ani číst, natož připíchnout někam do éteru. Zas tolik se z kůže svlékat nemusím. Do Údolí Chlébského potoka nás vedl Ondra, který, když tam byl minule,...

Holandsko – den druhý

Holandsko – den druhý

Pár poznámek k našemu holandskému výletu (je zase půl třetí ráno, nejlepší čas pro sepisování dojmů).   Nakonec jsem si řekla, kam jinam jsem mohla jet s půlroku prošlou občankou než právě do Holandska? Když si ale tu větu pročítám znova, uvědomím si, jaký blábol to vlastně píšu. Kamarád Dan na konto mé prošlé občanky naznal, že jsem neorganizovaná. Třeba to měl být skrytý kompliment. Na druhou stranu, zas tak neorganizovaná být nemůžu. Stačila jsem se sbalit dvě hodiny před odjezdem a nic zásadního jsem nezapomněla, dokonce jsem si na poslední chvíli půjčila i deštník, je pravda, že jsem ho vracela až minulý týden a trochu mi zatrnulo, protože jsem měla za to, že jsem deštník zapomněla v hostelu pod postelí, kam jsem si jej dala vyschnout. Podpostel je...

Holandsko – den první

Holandsko – den první

Předposlední dubnový víkend jsem s několika přáteli strávila v Holandsku. Zde je série fotografií z prvního dne (nejprve Keukenhof – tulipánové zahrady; poté přesun do Amsterdamu). Je možné, že k této galerii dodám ještě nějaký text, ale jak jste si možná všimli, už měsíc jsem nic kloudného nenapsala, někdy to prostě nejde a je zbytečné lámat sebe sama přes koleno.      ...

Spálená stehýnka

Spálená stehýnka

Veřejné záchodky na Moraváku – děje se to tam jenom mně, nebo s tím máte někdo obdobné zkušenosti? Paní se mnou vždycky naváže velmi družný rozhovor. Pokaždé když si jdu umýt ruce, už má připraveno téma. Tentokrát ke mně přistoupila s umělohmotnou krabičkou naplněnou něčím a ustaraně se mě zeptala: „Co si o tom myslíte?“ zírám do toho jak náš kocour do stupačkové šachty, kam toho nechutně rychlého pavouka viděl přece lézt naposledy – tak kde je!? Na dně krabičky leželo asi šest stehýnek mini kuřete. „Je to spálené?“ ptá se úzkostlivě. Řekla jsem, že se mi to zdá trochu připálené. „Já to věděla, to je sviňa. To si říká kamarádka!“ Chtěla jsem její výbuch nějak zmírnit a tak jsem navrhla, že by se ta lehce přismahlá strouhanka mohla třeba seškrábnout. „Tak to...

Podél Bobravy krtek…

Podél Bobravy krtek…

Nejsem zrovna mistr aktualit, to uznávám. Ale mohlo to dopadnout i hůř. Vracím se k týden starým fotkám. Vznikly za pochodu jarní přírodou a ukazují, kterak je člověku dobře venku, na slunku, mezi stromy, lidmi a zvířaty. Nikdo si sice nebyl jistý, jak se to vlastně jde z těch Střelic do Modřic po modré podél říčky Bobravy, ale ukázalo se, a to možná mnohé překvapilo, že je dobré jít po modré podél říčky Bobravy. Cestou jsme potkali pár mlýnů, které svými neexistujícími lopatkami rozmetaly moje léta hýčkané romantické představy o mlýnu, jeho vzhledu a usazení v krajině. Byla jsem zdrcena. To, na co jsme narazili my, byl obhroublý barák, jehož dispozici pro rozložitost nebylo možné odhadnout, zdobený zhasnutými vánočními světýlky, které kupříkladu v Americe ve...

Jarní echa a echolálie

Jarní echa a echolálie

Myslela jsem, že na jarní únavu netrpím, ale zdá se, že psavec ve mně na čas usnul. Usnulo ve mně víc osob, víc rolí, některé z nich se už možná nikdy neprobudí. Ve složitějších situacích se člověk rád vrací do dětství, měl-li je hezké, naštěstí k takovým patřím (je tam sice pár černých děr, ale s těmi se postupně vyrovnávám). Má dětská jara obvykle provázela rýma dost silná na to, aby otiskla v paměti vzpomínku na tento čas. Rýmu jsem chytala z nedočkavosti. Ostatně rýma, stejně jako každá jiná nemoc má co dočinění s naším duševním rozpoložením. Aspoň u mě to platí na sto procent. Nemohla jsem se dočkat, až ucítím na obličeji teplo, až ucítím teplo na vlasech. Těšila jsem se, až zimní boty vyměním za jarní polobotky, to byl skutečně moment, jenž mě naplňoval...